O věcech a lidech
FOTO: autor

O věcech a lidech

7. 11. 2016

Věci někdy mizí, podobně jako lidé. Nejde-li o ty, které máte denně nebo skoro denně na očích. Kdysi jste je poznali, byli jste s nimi nějaký čas, avšak život vás pak rozdělil. Věděli jste o sobě, možná se občas setkávali. A pak najednou – už není. Pochopitelně, když to je člověk, je to nekonečně horší, než když se vám ze života ztratí věc. Ještě jste mu (jí) chtěli tolik říci a náhle – už to nikdy nepůjde a vy jen věříte, že život, váš život, může jít dál.

Ale dost o lidech, je to příliš smutné a vlastně jsem si na počátku uvědomil jen určitou analogii. Jak věci i lidé, o které jsme přišli, mizí v bažině minulosti, jak se propadají do zapomnění, až nakonec… možná už nikdy, možná že ještě jednou dvakrát si na ně vzpomenete. Už jako na fakt, už bez bolesti. Nejde tu o lidi vám nejbližší, jde „jen“ o staré spolužáky, náhodné známé, dávné kamarády, kteří dnes bydlí bůhvíkde. O lidi, se kterými jste se seznámili na vojně nebo v porodnici nebo na demonstraci.

A teď už k těm věcem. Dnes jsem si vzpomněl na jízdní kola, která jsem jako kluk měl. Je to přelom 50. a 60. let, aby bylo jasno. Dostal jsem nejdřív tříčtvrteční Esku. To byla běžná značka, vyráběná v Chebu, a mně vyhovovala. Ale povyrostl jsem a táta mi dal velké jízdní kolo, na kterém sám občas jezdil. Značku nevím, snad něco německého. S balónovými pneumatikami. Bylo nejen velké, ale i těžkopádné a hrozně staromódní. Takže jsem se za ně styděl. Hodně a pořád.  

Musím ještě přidat dost významnou událost: Jednou jsem jel od našeho domu zadem na náchodský Plhov, když proti mně vyjeli čtyři známí kluci na kolech. Měli pořádná kola, snad favority, po kterých každý kluk tak toužil. Statečně jsem šlapal proti nim na tom těžkém, sotva ovladatelném kole, když tu vidím, jak se rozjeli do rojnice a společně postupují proti mně. Bylo mi jasné, že mi chtějí provést nějakou špinavost. Jenže – moje kolo bylo tak těžko ovladatelné, že mi nezbylo, než jet dál a šlapat (protože při sestupování z kola jsem občas přes trubku upadl na zem a to jsem tady opravdu nemohl riskovat). Použil bych protišlapnou brzdu, zvanou torpédo, ale bál jsem se, že bych spadl. Tak jsem jen zavřel oči.

Náraz byl tak mohutný, že mi řídítka vypadla z ruky. Když jsem se sebral ze země, nastoupil jsem na kolo a s roztřesenýma rukama a nohama pokračoval dál. Stejně jsem nevěděl, co dělat jinýho. Ale ten kluk, který do mě najel, dopadl mnohem hůř. Rám kola a vidlici ohnutou, přední kolo do osmičky, jedna šlapka ulomená. On sám s pořádně rozbitým kolenem. A mě z havárie pořádně bolela ruka naražená v předloktí.

Ale událost má ještě dvě další dějství. To první nastalo, když si jeho otec přišel stěžovat, že jsem synovi rozbil kolo. Nového favorita! Můj táta mu vysvětlil, že všichni čtyři jeli naschvál proti mně, aby mě přinutili zastavit nebo spadnout, a protože jsem se na velkém kole teprve učil, nemohlo to dopadnout jinak. Přestože jsem jel po správné straně silnice. Cizí otec sklapl a odešel (seřezat svého kluka asi).

Druhé dějství nastalo, když jsem se táty ptal, proč mám na takovým tanku jezdit? A táta mi vysvětlil, co to bylo za kolo. Na něm jezdil jeho tatínek (kterého jsem již nepoznal) za války na Vysokov pro vajíčka a mléko. Dokonce se mu jednou ve vysokovském kopci stalo, že ho už za šera chtěli zastavit četníci. Děda ale jel tak rychle a kolo mělo takovou setrvačnost, že projel mezi nimi, až jim pušky upadly.

Od teď jsem byl konečně pořádně pyšný na své kolo. Děda na něm rozehnal četníky! Super (nebo co jsme tehdy říkali), musím to vyprávět ve třídě. No nikdo z toho nezůstal štajf, přece jen to pro ně bylo cizí kolo a cizí dědeček, ale já měl od té doby věc, která měla svou historii, svůj život.

Už jen dovětek: tehdy mě trochu mrzelo, že ta historie nebyla ještě lepší, když už to bylo takhle. Že třeba děda mohl na tom kole vozit dopisy partyzánům. Nebo že to kolo mohl mít Gabčík při atentátu na Heydricha. Klukovská fantazie tehdy pracovala – ale nikdy nebyla dost velká, abych si uměl představit, že jednou o tom budu psát tady, na i60!!

Kolo pak nějak zmizelo. Už nevím, jestli mělo časem neopravitelnou závadu (opravdu to byl poctivý předválečný stroj) nebo jestli jsem ho odložil sám a dobrovolně. Zmizelo v bažině minulosti a až teď se na chvilku vynořilo. Ještě jednou, ještě jednou jsem si na něj vzpomněl, možná naposled. Už jako na fakt, už bez bolesti.

 

 

lidé zábava
Hodnocení:
(4.8 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Pamatuji, když se říkalo: "Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina, chceš-li poznat, co je klid, kup si kolo Favorit." Ukrajinu jsem měla, nezamčenou jsem ji zapomněla u obchodu, ale zůstala tam až do večera - tato kola se nekradla! Zástup takových hubených soch (ale bez kol) = je to nějaká symbolika - stojí v Praze-na Újezdě směrem k Petřínu (v šeru z nich jde strach).
Hana Rypáčková
Bylo to kolo pro nás skvělé přibližovadlo..A stále je.
Lidmila Nejedlá
Měli jsme s bratrem jedno kolo - pánské dohromady. Jezdila jsem také pod štanglí jako Jana. O prázdninách u tety jsem jezdila na jejím kole - dámském. Byla to nádhera, teta mi ho půjčovala vždy za nějakou pomoc v domácnosti, za trávu králíkům, otrhaný rybíz...dělala jsem na něm akrobacii a předváděla se dětem. Nedopadlo to dobře, spadla jsem z mostku do potoka a rozrazila si obočí, Dodnes mám křivé.
Eva Komínová
Oprava! Chtěla jsem dát 5 hvězdček, ale na tabletu mi ujela ruka, takže jich tam je méně a opravit to neumím, nebo to nějak jde?
Oldřich Čepelka
Ano, fotil jsem to letos v Salcburku. Viz moje "Zpráva z alpské roviny".
Eva Komínová
Ach, ty staré věci! Mám jich plnou půdu, jsou už vlastně k ničemu, ale ke každé se váže vzpomínka. Je v nich zakódovaná minulost našich životů. Někdy se tím haraburdím probírám a dávám si zpátky ten film.
Ilona Erika Kolář
To je socha v Salzlburgu!:) Pamatuji si, že jsme měli s bratrem kola favority, které nám spoustu dětí závidělo. Jednou jsem s ním jela do školy na nějaké sportovní odpoledne a někdo mi ukradl čepičky od ventilků a já strašně brečela, protože nebyly k dostání.
Libor Farský
Zajímavé je, že mám podobné zážitky již od malička. Velmi jsem toužil po šlapacím autíčku - ale opravdovém, kapotovaném. Na něj maminka, samoživitelka, ovšem neměla. Tak jsem dostal tříkolku, ale s volantem místo řídítek... Totéž s kolem. Také jsem toužil po favoritovi s přehazovačkou a dostal jen těžké polobalonové bez přehazovačky. (Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina), asi z bazaru. Má to ovšem dnes výhodu. Nestýská se mi po nich.
Zuzana Pivcová
Je pravda, že jsem se v mládí za některé věci také trochu styděla, hlavně za přešité oblečení, třeba paleto ze zimníku po dědovi (!), ale pak přišlo do módy retro a najednou jsem koncem 70. let měla několikery předválečné šaty naší maminky s vycpávkami a kolovou sukní a byla jsem frajerka. Dnes vnímám staré věci s něžnou úctou, vím, po kom jsou, a lituji, že jich řada zmizela právě tak jako jejich nositelé či vlastníci.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.