Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli to všechno, honba za penězi, společenské postavení, autorita, zažít maximum všeho, co život může dát, má vlastně smysl? Když pak provedeme rekapitulaci našeho života v době, kdy je nám na duši ouvej, ve chvílích, kdy se nedaří, či ve stáří, anebo na smrtelné posteli, nebudeme litovat, že jsme něco prošvihli nebo že jsme se raději měli věnovat něčemu jinému? Takže čeho lidé nejčastěji v těchto chvílích litují, chtěli by zpětně změnit? Tuto všetečnou otázku občas mám v hlavě, a sám sebe se ptám, co bych já změnil, a zda by to bylo lepší nebo naopak horší. Jenže jak je to v té písničce? Ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví…
Toho, že nemáme odvahu žít život podle sebe, a doposud žijeme podle představ ostatních
To je nejčastější problém vlastně nás všech. Jak v těchto chvílích, tak i v běžném životě každého z nás. Většina lidí se snaží žít svůj život podle toho, co se domnívají, že od nich očekává jejich okolí. Rodina, přátelé, šéfové, spolupracovníci, kamarádi atd. Snaží se dělat pro to maximu, i když vnitřně cítí odpor, či nesouhlas v tom co právě dělají. Pak ve většině případů každý kopíruje v určité formě toho druhého, snaží se žít podle druhých tak, aby zapadl do řady, a vlastně ani neví proč. Řečeno, jde s davem. Postupem času se z toho stane jakési stereotypní žití. Prostě se snaží žít nějaký jiný život, ale ve skutečnosti to není ten život, co doopravdy chtějí. Tito lidé jsou pak po většinu života nespokojení, protože to, co dělají, se neshoduje s jejich představami a hodnotami. Vědí to, trápí je to. Z toho je pak nespavost, podrážděnost, výbušnost, únava, a vydlážděná cesta pro depresi, prášky, atd.
Lituji, že jsem tolik pracoval, a na nic jiného jsme neměl/a čas
Tuto větu slýchávám od naprosté většiny chlapů. Dámy zase litovaly přehnané péče o partnera, rodinu, bez ohledu na sebe samu. Tito lidé litovali toho, že tak velkou část svého života věnovali své práci, že jim unikly důležité momenty lidí, na kterých jim skutečně záleželo. Kvůli práci se nemohli věnovat svým vlastním dětem, ženě, neměli čas se starat o své stárnoucí rodiče. Kdysi pracovali hlavně chlapi. Soboty, neděle, svátky byly volné a lidé měli čas si odpočinout, stihnout to, na co neměli čas v týdnu. Byla to víkendová jistota. Dnes? Někdy člověk pracuje i ve spánku. A ženy? Ani nehovořit.
Dnešní ženy tráví velkou část svého života v pracovním procesu. Víkend nevíkend, o marketech a obchodních centrech ani nemluvě. Do toho všeho náročná péče o rodinu, děti, a když je žena sama, rozvedená, vdova, je to obdiv, že to zvládají. Proto, když jsem se rozmýšlel v teple a v klidu, zda se narodit jako chlap či ženská, vybral jsem si raději Chlapa. Už jen ta šílená představa, denně myslet, co na zítra uvařit, upéci, nakoupit… brrrrr.
A teď téma, s kterým se setkávám denně, slýchám ho od známých, v práci, a všichni víme o co gou.
Lituji, že jsem neměl/a chuť, touhu, odvahu vyjadřovat své pocity tak, jak jsem cítil/a
Mnoho lidí potlačuje své pocity proto, aby se vyhnuli konfliktům s ostatními. Co by tomu řekli, co by si o nás pomysleli. To velmi omezuje jejich potenciál a zabraňuje jim to skutečně cele rozvinout svoji osobnost. Možná kvůli tomu přišli o krásné vztahy, možná něco neřekli lidem, kteří jsou již po smrti atd. Kvůli tomu jsou potom pak často zahořklí a smutní. Nebojte se vyjádřit, co cítíte, co si myslíte, jak byste se vy zachovali… Nemůžete moc ovlivnit, jak na vás ostatní zareagují. Ono ve fantazii lidi, co vás poslouchají, je i věta, včera to stálo za to bráno 10 x jinak než myslíte. Ale… to je jen jejich a jen jejich problém, a ne váš. Dnes se i úsměv jen tak hodně závidí, a pro spousty lidí jste tím zvláštní, či dokonce divní… Ale pokud budete potlačovat sami sebe, pouze si uškodíte. To platí v jakékoliv době našeho života.
Lidé často zapomínají na své známé a přátelé. Když se zeptáte „proč“, dostanete jednoduchou odpověď. Práce, práce, není čas, práce. Když je nepotřebují, tak na ně nemyslí a neudržují kontakt. Občas si v dnešní době pomocí internetu napíší, jak se máš, jo dobrý, tak ahoj zase někdy, a to je vše. Pak dáte vědět, jak jste si užili víkend, kde jste byli, a dost lidí vám to ještě začne závidět, a pomlouvat, jak jste se chvástali. Ale když jim řeknete předem, pojeď se mnou… není čas, neví, dám vědět… a NIC.
Každý se pomalu uzavírá do svého vnitřního obalu samoty. Postupem času člověk zůstává sám se sebou, i v kruhu rodiny. Mnozí pak na sklonku litují, že těmto důležitým lidem nevěnovali dostatek času a pozornosti. Často se pak snaží kontakty obnovit, začít znova komunikovat, říci toho tolik každému, koho člověk zná nebo znal, ale už je na to příliš pozdě.
Mnoho lidí si až do úplného konce neuvědomuje, že štěstí je volba. Utápěli se ve špatných náladách a neštěstích. Práci si berou k obědu, k večeři, a i do postele, místo toho, aby se naučili na svém životě hledat to krásné a příjemné. Je to zbytečné, na nic, proč. Postupně přestanou komunikovat s lidmi, kteří dokážou vypnout, zasmát se i blbůstkám. Často se pak ke stáru stali nevrlými a nevraživými. Úplně zapomněli, co je to smích a upřímná radost. Pak, když rekapitulují život, najednou by si povídali, humor je v nich doslova na rozdávání, ale… není to už pozdě? Štěstí je jen vaše volba. Naučte se být šťastní sami se sebou. Máte na to. Je to ve vás.
Ono totiž platí jedno...
Pokud jsme fit, plni síly, elánu, máme lidí kolem sebe na rozdávání. Partu přátel na akce, sport, tahy, ale když pak člověk padne na dno, finančně, pracovně, zdravotně, pozná vlastně, kdo je doopravdy přítel, kamarád. Ten se neodvrátí s tím, že s námi nic není, ale naopak, natáhne pomocnou ruku, stiskne tu naši a řekne: „Neboj, ty to zvládneš, máš mě, pomohu ti rád/a.“ Většinou jsou to ti lidé, které přehlížíme, nevěnujeme se jim tak, jak jiným, a někdy to jsou i úplně cizí lidé. Pokud ovšem v některých případech nejde o finance a majetek. Tam je zájem převeliký ze všech stran. Bohužel, ten zájem není o nás, o naši osobu.
Tak abych se nezačal obávat budoucnosti, napadla mě jedna otázka, kterou teď dám vám všem.
Kdybyste měli možnost jakkoli cokoliv změnit ve vašem doposud prožitém životě, ale jen jednu možnost, jeden pokus, jednu změnu… Zamyslete se. Jaká by to změna byla? Víte to? Napište…
