Na svátek Martina jsem se rozhodl plýtvat, v obžerství. Jednou ročně padla na řadu i husa. Vydal jsem se do pěti pražských řeznictví. Nikde ale neměli čerstvě useknuté husí nohy. Měli jenom mražené, polské.
V posledním řeznictví mi nevzhledná řeznice nabídla celou husu. Stála jenom 800 korun! Přeříznout ji napříč ale nechtěla, prý by její „příď“ už neprodala. Byla ale ochotna mi nebožku přeříznout podélně, to ale až ve čtvrtek odpoledne!
Tolik jako husa stojí přeci jeden gram zlata! Husa se živí většinu života travou a vodou z rybníka, tedy zadarmo. Proč tedy tolik předraženo, stává se tak staročeské jídlo snad jídlem milionářů?
Ještě že už existuje neviditelná ruka trhu. Polští zemědělci rádi vypomohli zemědělsky neschopným Čechům, přivezli nám až do Prahy své polské mražené „husí nožky“. Dvě nohy mě nakonec stály 216 korun.
Ve sváteční den už na mne doma od rána čekala ta rozmražená cizinka, husa jedna blbá (dříve nadávka manželce).
Nohy jsem po osolení a okmínování vložil s českým jablkem do remosky a zapnul elektrický proud. Je to jenom čekání a podlévání, dvě hodiny, naštěstí vsedě.
Knedlíky jsem koupil hotové, zelí dle Pohlreicha osladil medem a ochutil fenyklem. Na můj stůl se to dostane až v sobotu a neděli, snad jako starý mládenec dožiji letošních Vánoc…
P. S.:
Jídlo bylo nejen za krvavé peníze. Nožky byly i po 2,5 hodinách stále tvrdé. Má krev byla i na mých rukách. Odstřihoval jsem vyhřezlé dlouhé kosti, až jsem si pobodal ostrými nůžkami jednu ruku. Druhý den jsem dopékal tu druhou nohu, odstraňoval jsem keramickým nožem vnitřní kost. Pořezal jsem si i tu druhou ruku. Tak mám celkem čtyři krvavé rány! Příští rok budu asi opékat kačenu, není snad tak nebezpečná.