Toto se mi přihodilo před pěti lety, když nejmladší z naší smečky (viz můj článek Všichni moji blízcí psi ) byl ještě půlročním štěnětem. Tehdy jsem tento svůj zážitek sepsala jen tak pro sebe a nyní ho předávám dál.
Přiblížil se advent, doba, kdy děvčata z floristické školy vymýšlejí, jak ještě jinak a netradičně přizdobí adventní věnce, kdy se lidé chystají zkrášlit své příbytky světelnými řetězy, kdy šikovné ruce dívek, maminek či babiček vytvářejí vánoční dekorace z chvojí, jehož vůně navozuje neopakovatelnou atmosféru nejkrásnějších svátků.
I já jsem se vypravila do lesa, abych jako každý rok nalámala pár borových větviček do věnce, který bude zdobit náš domek. Doprovází mě pes, mladý temperamentní divoch. Je pravda, že se s ním v lese nebojím, takového se každý případný útočník lekne, ale na druhou stranu to má dost velkou nevýhodu. Ty pachy lesní zvěře jsou tak neodolatelné! Jak rád by se rozběhl po stopě zajíce či srnky, kterých je tu na slabě umrzlé lesní cestě cítit i vidět habaděj! Ale tyhle jeho choutky moc dobře znám a tak ho vleču na provaze, div že si přitom nevymknu všecky klouby a jen v duchu občas zanaříkám, co jen to bylo za nápad pořizovat si k stáru tak velkého psa. V lese je hezky, mezi stromy slabě prosvítá sluníčko, které se brzy začne sklánět k západu, a já směřuji cíleně k lesní mýtince, kde před nedávnem lesníci proklestili borovičky, a chvojí je tu habaděj.
Už jsme na místě a scházíme s cesty, abychom se vnořili do porostu. Uprostřed je široký průsek s pokácenými stromky. Tam odkládám batoh, a protože mám obě ruce plné, jenom na chvilku, na nepatrný okamžik upouštím vodítko do mechu. Ale je to právě ten dramaticky nezvratitelný okamžik, který způsobuje mnohdy velký malér a obrací osudy lidí naruby. A jak často pak hořekujeme: Proč jsem si jen nedala větší pozor?
Jako by celou dobu čekal právě na tuto chvíli, pes okamžitě vystartuje a bere do zaječích. Na konci průseku se sice ještě na pár vteřin zastaví a ohlédne, jako by se rozmýšlel: oni mě učí, že mám na zavolání přiběhnout… Ale pokušení se ukáže být mnohem silnější a neodolatelné. Vzápětí mizí v nenávratnu a úpěnlivé volání: „Grimme, ke mně!“ se míjí účinkem. V zoufalé víře, že se pes vrátí, zkouším ještě několikrát volat, ale marně. Pár kolemjdoucích vracejících se po cestě z procházky se ohlédne, pejskaři, jak se mi v rozčilení zdá, se škodolibou radostí: Ten jejich by to určitě neudělal! „To chce přísnější výcvik a uvázat pěkně na řetěz“ ,poučuje chlápek Všeckoznám a v zápětí přisypává další sůl do rány. „ Takhle vám ho myslivci někde odstřelí.“ Podobným týpkům se ani nesnažím ospravedlňovat své chování, natož vysvětlovat jak a proč se to stalo. Přesto mám stažené hrdlo. Nejdřív trochu vztekem, pak úzkostí. Co si teď ale počít? Slunce zapadá a stromy kolem se halí pozvolna do přízračně mlhavé šedi. Je to rozlehlý les a koho schvátí… Neodvažuji se teď už i strachem ani domyslet, co všechno se může stát. A tak chodím sem tam průsekem a nahlas, abych se trochu uklidnila zvukem vlastních slov, zvažuji všechny možnosti, co se dá dělat. A jestli se vůbec dá v této situaci něco podniknout. Vydat se směrem, kterým zmizel, je naprosto pošetilé, jistě kličkoval sem tam. Počkat a spoléhat se na to, že se vrátí z míst, kde to vůbec nezná, to je více než nejisté. A nebo do třetice věřit v jistý zázračný instinkt, kterým jsou zvířata obdařena, a doufat, že najde sám cestu domů.
Znovu a znovu ho přivolávám zpět, ale les mlčí přímo zlověstně. Už to není místo, kde se člověku volně dýchá a cítí se povzneseně. Čas pokročil, je to už víc než tři čtvrtě hodiny, co pes zmizel. Ochromeně a bezmocně učiním pár kroků směrem k domovu a vracím se hodně pomalu na cestu, ztrácím naději a říkám si: Měla jsem psa… Ale pak najednou, jako když cinkne lžičkou o okraj sklenky, se do mysli vloudí silná pohnutka : Nevzdávej to,vrať se zpátky! A tichý hlásek našeptavač mě vede znovu už pokolikáté na místo, kde pes zmizel. Vrcholky stromů zatím postříbřilo světlo vycházejícího měsíce. A mně připadá, jako bych se ocitla v úplně jiném světě průzračných vidin, kde se může stát cokoliv, třeba i zázrak. Znovu zavolám a vzápětí ustrnu překvapením. Z lesního porostu se znenadání vynořila postava. Je to žena středního věku, na pohled docela obyčejná, na vodítku s malým kokrem.
„Hledáte psa?“ ptá se a aniž by čekala na odpověď, pokračuje : „velkého, černého?“ Náhlé zjevení neznámé ženy mě natolik překvapilo, že jen mlčky horlivě přikyvuji zaplavena náhlou hřejivou vlnou naděje.
„Tak ten nás před chvílí vyděsil. Běžel po té cestě směrem na Vysokou.“
„Ano, to bude určitě on!“,vydechnu s úlevou a obracím se směrem k cestě. V tomtéž okamžiku však zaslechnu nablízku praskání větviček a v zápětí se z houštiny vyřítí hledaný zbloudilec, vítá se se mnou a radostně vrtí ocasem, jako by se vůbec nic nestalo. Vrátil se přece a ještě i přesně tam, odkud vyběhl. Rychle se vzpamatovávám z překvapení a vracím se na cestu, abych poděkovala neznámé ženě, poslovi dobré zprávy. Po té však už není ani vidu ani slechu. Stejně tak, jak znenadání se objevila, i náhle zmizela. Na cestě už nikdo není a přitom je to chvilička, během níž nemohla přece ujít takovou vzdálenost, že by ji nebylo vůbec vidět….
Racionálně uvažující člověk by nejspíš konstatoval, že pes celou dobu sledoval svou vlastní stopu, která ho bezpečně zavedla zpět, i když byl jakkoliv vzdálen (psi ovčáckých plemen toto evidentně dovedou, jak jsem byla později poučena), a cestou vyrušil výše zmíněnou osobu, která čirou náhodou potkala právě mě. Zapracovala nejspíš šťastná souhra náhod, což se občas stává. Věřte, nevěřte.
Ale co když to bylo jinak?
Co když se v tom přízračném měsíčním svitu zjevila dobrá víla? Samozřejmě v přestrojení aby vypadala nenápadně. A na tenké stříbrné nitce dovedla zbloudilého pejska k jeho majitelce.
