Když jsem se dnes ráno probudil, měl jsem oteklou dolní čelist, visela mi skoro až na zem. Nezbylo nic jiného, než navštívit mou zubní lékařku. Způsobil to můj zadní můstek, byl starý 30 let a tehdy mě stál 2500 korun. Musel být celý a rychle vytržen. Moc jsem se bál té dlouhé injekce, vše ale bylo jinak. Nebodla mě, vše bylo za živa! Použila zubní cirkulárku a „přeřízla mně“ bílý ocelový můstek. Nic nebolelo. Pak jsem si měl vypláchnout ústa a vodu vyplivnout do porcelánu. Zazvonilo to a 7. zub sám vyplaval.
Netušil jsem, že trhání zubu se provádí pitnou vodou!? Pak došlo na 5. zub. Dokázala to také bez injekce, jen vodou a prsty, v rukavicích, bezbolestně.
Vycházel jsem z ordinace tak bez tří sněhobílých zubů. Kolem mne šla mladá zdravotní sestra a hned mě, bezzubého objala a zulíbala. Netušil jsem, odkud se to známe? Prý od loňska, z Paříže. Seděla vzadu v našem autobusu a zapamatovala si hlavně můj hlas. Bylo mě slyšet a rozumět mi i v zadní části autobusu. Slíbil jsem jí poslat mailem můj pařížský článek Za žabožrouty.
Neskončilo ale jen u jednoho zulíbání. Dojížděl jsem k Žižkovu a na stanici zahlédl spolužačku. Vystoupil jsem, oslovil ji a ona mě bezzubého hned také zulíbala. Pokecali jsme jenom chvilku.
Dojel jsem do bytu, vzpomínal na hrůzu představ o tom mém stomatologickém zákroku. Byly to jen mé zbytečně hrůzné představy. Doma i v noci už mě nic nebolelo.
Ještě pořád mám mnoho svých zubů, tak se snad ještě dočkám té injekční stříkačky a nerezových kleští.