Nevím, nejsem si jistý, rozmyslím se. To jsou slova, kterými často komplikujeme život sobě i našim blízkým. Horší než ony je už jen mlčení. Právě předvánoční období je čas, kdy v mnoha rodinách a vztazích nevyřčená slova dělají hodně neplechy.
„Já ještě nevím, rozmyslím si to,“ říká pravidelně počátkem prosince pětasedmdesátiletá Helena své dceři a synovi, kteří se jí ptají, s kým z nich chce strávit Štědrý večer. „Mám pocit, jako by mamince dělalo dobře, že nás nechává v nejistotě, že se přetahujeme, u koho tento rok bude. Možná si tím připadá žádaná, dodává si tím jistotu, že o ni stojíme. My opravdu stojíme o to, aby byla o Vánocích s některým z nás, ale prostě by nám ulehčila život, kdyby na rovinu řekla u koho bude,“ vysvětluje Helenina dcera Kateřina.
Helena to vidí takto: „Je mi to vždy nepříjemné, říct jednomu z nich, že půjdu k druhému. Nechci toho druhého urazit. U dcery je mi fajn, protože si rozumím s vnučkami. Ale zase je to k ní dál a musím tam po štědrovečerní večeři přespat, což já nerada, raději spím doma. U syna mám vždy pocit, že jsem snaše trochu na obtíž, vnuk má svůj svět, tak si moc nemáme co říct. Ale syn mě vždy po večeři odveze domů, takže je to pro mě výhodnější. Takže nevím. Rozmyslím se.“
Podobné situace jsou v rodinách velmi časté. Například pan Karel nedávno úspěšně týden ženě tajil, že se jim porouchalo auto. „Teď, před vánočními nákupy, kdy potřebujeme hodně jezdit. Potřebuju také odvézt mámu k lékaři. Kdyby to řekl hned na rovinu, půjčila bych si auto od kamarádky. Ale Karel mlčel, prý aby mi nepřidělával starosti, protože oprava bude drahá a právě na ni asi v hotovosti nemáme,“ vypráví Karlova žena Ingrid. Mnohdy je mlčení dobře míněné, málokdy však prospěšné.
„Poměrně často se u dříve narozených setkáváme s tím, že nejsou zvyklí jasně formulovat svá přání či názory,“ říká Jana Novotná, psychoterapeutka, která pracuje se seniory. „Není divu, žili v době, kdy bylo zvykem raději mlčet a takzvaně nevyčnívat z davu. To se projevuje i v jejich osobním životě, ve vztazích k příbuzným,“ míní.
Všimněme si, jak se mladí lidé často vyjadřují takzvaně bez servítků: „Babi, nepřijedu, nehodí se mi to, mám hodně práce.“ A je to. Můžeme být sice smutní, že vnuka další měsíc neuvidíme, protože od rána do večera sedí u počítače a buduje svou malou firmu, ale na druhé straně máme jasno: Nepřijede, nebudeme tedy nic kupovat, chystat, plánovat, můžeme zavolat kamarádce a jít o víkendu na výlet.Ale co kdyby vnuk řekl: „Babi, já nevím, já si to rozmyslím, ještě se ozvu.“
Co bychom si z toho vzali? Upéct ten koláč, který má tak rád? Co když nepřijede a koláč zůstane a já ho nejím, snažím se hubnout. Odříct kamarádce výzvu na ten výlet? Co když pak vnuk nepřijede a já budu trčet doma? A kdy se jako tak míní vymáčknout? Mám mu zatelefonovat, jestli už ví? Nebo se to nehodí a bude mít pocit, že jsem bába stará osamělá a nutím ho, aby přijel, i když se mu to nehodí? Tak už máme jasno, proč nejistota škodí všem?
Zkusme si v tomto předvánočním období dát závazek, že se zkusíme vyjadřovat přesně a srozumitelně. A rychle. Oznámíme příbuzným, co bychom rádi viděli pod stromečkem, případně, co bychom tam v žádném případě vidět nechtěli. Vysvětlíme jim, proč budeme o Vánocích u té části rodiny a ne u té druhé. Případně, proč budeme raději sami. Že to opravdu není póza, ale že nám samota nevadí. Že před zmatkem a chaosem prostě dáme přednost posezení u televize. Protože každý má právo přát si své Vánoce prožít tak, jak mu to připadá pro něj nejvhodnější. Podstatné jen je, říct to na rovinu svým blízkým. A koneckonců i sami sobě.
Dostali jste se někdy do situace, kdy nevyřčené věty způsobily nějaký problém ve vztazích? A myslíte, že umíte přesně říkat svá přání a názory?