Dnes víc než jindy se mi vrací vzpomínka na dětství. Vracím se do vzpomínek, kdy byli se mnou ještě moji rodiče. Jak jsem již v jedné povídce psala. Bydleli jsme jen v jedné místnosti se společným příslušenstvím a místnost byla vlastně přeplněna nábytkem. Vzhledem k tomu, že rodiče se opravdu milovali, bylo tohle místo vlastně rájem, a netušila jsem, že ne každému je tento ráj dopřán. Nikdy mne jako dítě nenapadlo, že tento ráj by mohl rozchodem rodičů skončit jako je tomu často dnes. Byla to pro mě neměnitelná jistota. A tuto jistotu bych dnes přála mnoha dětem.
Jednou jsem šla s tatínkem na Jungmannovo náměstí, kde byl tehdy vánoční strom a pod ním kasička. Lidé tam vhazovali peníze. Tatínek tam také šel peníze vhodit. Ptala jsem se ho, proč? Řekl mi, že je to pro děti, které nemají rodiče.
Místnost, kde jsme bydleli, měla dvě vysoká okna, mezi kterými byla dost široká mezera, ve které stála tzv. toaleta s velkým zrcadlem. Na této toaletě byla položena mramorová bílá deska. Stejné bílé mramorové desky byly i na toaletních stolcích u postelí. Nábytek byl z tmavě hnědého dřeva a podle tehdejší módy byl v čelech postelí i nahoře na skříních vyřezávaný.
Protější část místnosti byla zařízená jako kuchyň. Vévodila jí velká „americká“ kredenc plná zásuvek a také s velkým vysouvacím prknem. Kuchyň byla doplněna stolem s vysouvacími dřezy na mytí nádobí a v rohu místnosti byl typický sporák, ve kterém byl i „kamenec“, to byla vpuštěná nádoba vedle trouby, která se naplnila vodou a ta se při topení ohřívala.
Již dlouho před Vánocemi jsem se na ně těšila a počítala dny, kdy už přijde Ježíšek. V ten den panovala už od rána sváteční atmosféra. Dopoledne se šlo na hřbitov uctít památku předků. Všechny přípravy jsem absolvovala v horečnatém očekávání. Pomáhala jsem při zdobení vánočního stromku, který byl připravován až na Štědrý den dopoledne, protože by nám v tak malém prostoru překážel. Pamatuji si stále některé ozdoby a některé mám dokonce dodnes. Jsou z pospojovaných korálků. Jsou tu váhy, konvička a dokonce motorka. Zůstal mi také skleněný ptáček s ocáskem ze skleněných vláken, která se ráda zapichovala do těla. Dnes jsou tyto ozdoby prodávány ve starožitnostech.
Při výběru stromku jsme preferovali ten, který byl na jedné straně prořídlý a neměl tolik větví, protože jsme ho dali nahoru na toaletu před velké zrcadlo. Bylo úžasné, jak pak zrcadlo dokonalo krásu ustrojeného stromku. Pak se dodělával salát, rybí polévka, obalovala ryba i kapr na černo a jako předkrm čočka, aby se nás držely peníze. Bylo také napečené cukroví, které jsme s maminkou připravily. Stůl byl slavnostně vystrojen a jedlo se ze svátečních bílých talířů na okrajích zdobených stříbrem. Samou nervozitou z čekání jsem ani nemohla moc jíst, jak jsem se stále těšila na Ježíška. Každý rok jsem si dávala předsevzetí, že tento rok už určitě Ježíška nepropásnu a uvidím ho. Bylo to ale přání neuskutečnitelné… rodiče vždycky správně vystihli krátký okamžik, kdy jsem byla něčím zaujata, a najednou byl slyšet zvonek a Ježíšek už byl ten tam.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se mi radostí sevřel dech a pod stromečkem vždycky bylo vidět hodně zabalených dárků. V paměti mi uvízl nejvíc pokojíček s nábytečkem. Nevím, kde ve válečné době tatínek nábyteček sehnal. Z překližky mi udělal stěny, které byly polepeny tapetou, a v oknech byly i záclonky. Nezapomněl ale také na světla. S tím jsem si vyhrála nejvíc. Jeden rok jsem ale měla Ježíška zvláštního. Nejen, že jsem večer dostala nadílku, ale ráno když jsem se probudila byly pod stromečkem ještě další dárky. Později, když jsem už byla větší, mi maminka řekla, že pro miminko, které jsem ráno dostala, nestačila ušít šatičky a výbavičku, takže když jsem večer usnula, ještě to dodělávala, a proto jsem to dostala až na Hod Boží ráno. Tento den byl pro nás také hodně slavnostní, protože tatínek měl narozeniny. Maminka mu upekla dort, koupily jsme mu dárky a náš laskavý tatínek nám děkoval a byl stále usměvavý.
Tyhle vzpomínky na Štědré večery jsou jako vzpomínky na diamanty mého dětství. Jen jedna vzpomínka není veselá. To, když tatínek zemřel a my s maminkou měly samy Štědrý den. Já v ten den měla nějakou chřipku s horečkou a pamatuji si, jak maminka stále plakala. Tento rok už mnoho dárků nebylo, jen si nejvíc pamatuji, že jsem dostala knížku Zapadlí vlastenci od K.V. Raise, kterou mám dodnes.
Tatínkova sestra se mi ale snažila hodně věcí vynahradit a vánoční stromek jsem u nich měla vždycky až do února.
Teprve v dospělosti se mi začaly vracet vzpomínky z tohoto dne a uvědomila jsem si, jaký dar jsem od života dostala v podobě svých rodičů, za což jim děkuji i dnes do nebes. Jen je škoda, že dítě to v té době neví.
