První rok v penzi. Jak ho přežít?
Ilustrační foto: ingimage.com

První rok v penzi. Jak ho přežít?

15. 1. 2017

Říká se, že první rok v důchodu bývá jedna z nejstresovějších situací v životě. Prostě razantní změna. I ti, kteří se na něj těšili, bývají zaskočeni. Ti, kteří se netěšili, trpí dvojnásob. Každopádně je vhodné se na něj připravit. Méně peněz. Ztráta každodenního rytmu a rituálů. Pocit, že jsme nepotřební. Nuda. To jsou pocity, které první rok po skončení zaměstnání trápí mnoho lidí.

„Odchod do důchodu je výrazný životní mezník,“ říká psycholožka Marta Boučková. „Pomáhá, když si už na prahu důchodu vytvoříte nový vlastní režim. Nejlepší je, když si ještě před odchodem do penze ujasníte, jak ji chcete trávit, co od ní čekáte, co vám vyhovuje,“ dodává.

Každý stárnoucí člověk, který zatím pracuje, by si měl uvědomit, jaké to bude, až do práce přestane chodit. Nabízí se srovnání penze a víkendu. V práci se na víkendy většina lidí těší, ale málokdo si představuje, jaké to bude, až bude víkend každý den. Když přestane být vzácností to, že můžeme spát, jak dlouho chceme, a pak před sebou nemáme úkoly, které musíme udělat. Vyhovuje nám o víkendech lenošení, prožívání sobot a nedělí bez jasných plánů? Pak je pravděpodobné, že nám první rok v penzi bude připadat skvělý. Prostě vypnutí, nicnedělání, klid. Preferujeme naopak o víkendech přesně naplánovaný program? Zábavu, návštěvy, sport? Je nám líto volné dny takzvaně proflákat, pronudit se jimi? Tak pozor, je to náznak, že pro tyto typy může být začátek života v penzi peklem.

S tím, jak roste počet obyvatel České republiky, kteří se dožívají delšího věku, přibývá logicky lidí, kteří v penzi tráví stále delší dobu. Příprava na první roky v důchodu je tedy aktuálním tématem. Hodně lidí se totiž nyní navzájem jeden druhého ptá:  A už víš, co budeš v důchodu dělat? Protože se nyní jaksi automaticky předpokládá, že na rozdíl od let předešlých, odejít do penze už neznamená nedělat nic. Naopak,  lidé očekávají, že si budou plnit sny, věnovat se koníčkům, pomáhat rodině. „Především by se měl každý před odchodem do penze pokusit vyřešit praktické záležitosti, jako je například to, zda se do svého bytu časem dostane, pokud přijdou zdravotní problémy. Jestli je pro něj vhodné bydlet například ve třetím patře bez výtahu. Nebo zda není vhodné přebudovat koupelnu na bezbariérovou. Zamyslet se, zda v bytě či domě, ve kterém žije, bude moct strávit i všechny následující roky. Zkrátka, připravit se na stáří už v době, kdy jsme ještě schopni udělat v životě změny, tedy ideálně těsně před odchodem do penze, kdy ještě vyděláváme peníze a máme na změny sílu,“  říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

Lékař Jan Hnízdil dává k dobru pěkný případ, se kterým se setkal: „Znám muže, který si léta budoval domácí dílnu. Vybavil si ji vším možným nářadím, zkrátka si vytvořil svůj svět, ve kterém bude moct žít v penzi. Připravil se na ni předem tak, aby se měl na co těšit a pak čím bavit.“

Další příklad: Jedna rozvedená paní z Ostravy prodala rok před odchodem do důchodu chatu. Všichni se divili. Měla to tam totiž moc ráda, často tam jezdila, pracovala tam na zahradě, hodně se tam nadřela. „Dlouho jsem přemýšlela, ale pak mi došlo, že sama chatu z penze neutáhnu. Že nemá smysl dělat hrdinku, být unavená a šetřit každou korunu, aby bylo na opravy. Dokonce jsem se poradila s finančním poradcem. Přesně jsem si nechala propočíst, kolik peněz za chatu mám chtít, jak je bezpečně rozložit na různé účty a fondy, aby neztrácely hodnotu, jak dlouho mi budou stačit jako přilepšení k důchodu. Dodalo mi to klid, pocit, že jsem zaopatřená a hlavně, že nic nemusím.  Svůj byt jsem vyměnila za menší v přízemí v domě se zahrádkou.  A o tu zahrádku se teď starám, takže mi neschází, že už se nemůžu rýpat v zemi na chatě. Sousedé mě za to milují, protože než jsem se tam nastěhovala, nebyla to zahrádka, ale nevzhledný dvorek. Teď se tam dokonce v létě sousedé začali scházet, zvou mě večer na víno, žijeme si tam pěkně. Nenudím se, nehoním se, za peníze z prodeje chaty si můžu občas zajet do lázní nebo na výlet za kamarádkou do Prahy.“

Takže tady je několik bodů, o kterých by si měl každý, komu se blíží odchod do penze nebo v ní tráví první roky, zapřemýšlet.  Ostatně, neuškodí si nad nimi zapřemýšlet ani těm, kteří už v důchodu nějakou dobu jsou, můžou si tak pomoct od případných pocitů nespokojenosti a uvědomit si, kde třeba udělali chybu.

1. Peníze.
Zásadní otázka zní: Vyjdu s částkou, kterou pobírám jako důchod? Pokud se dokážeme uskromnit a nedělá nám to potíže, je vše v pořádku. Pokud jsme byli zvyklí si takzvaně vyskakovat, brzy nás ovládne nespokojenost, závist, vztek. Takže je třeba si přesně rozplánovat nejen výdaje, jako jsou běžné životní náklady, jídlo či léky, ale i takové maličkosti, jako je třeba v případě dam kadeřník. Takže příklad: Jistá dáma byla zvyklá chodit ke kadeřnici dvakrát do měsíce. Prostě měla ráda pečlivě upravené vlasy, a když se jí začala po dvou týdnech tvořit šedá pěšinka, běžela si ji nechat vždy ihned zamaskovat. „Po půl roku v penzi jsem si spočítala, že tyto moje kadeřnické výlety jsou pro náš rozpočet tak drtivé, že jsem je omezila na polovinu. A strašně mě to štve. Vím, že je to malichernost, ale prostě mě to štve. Kdybych to věděla, tak si už od čtyřiceti šetřím více peněz. Jenže dříve pro mě pět stovek byla zanedbatelná položka, dnes je pro mě pět stovek částka, za kterou máme s manželem jídlo minimálně na týden,“ vypráví.

2. Okruh přátel.
V práci je to jednoduché, často se někdo zeptá, zda půjdeme na kávu, na víno, tak prostě jdeme. Domluva je snadná. Jenže v penzi je člověk od kolegů najednou odtažen. Pokud tvořili jeho okruh přátel jen oni, je to problém. „Přistihla jsem se, že obtelefonovávám bývalé kolegy a ptám se, jestli někam nezajdeme. A oni neměli čas. Měla jsem pocit, že mě už odepsali, že o mě nestojí, když jsem v penzi,“ vypráví loni čerstvá důchodkyně Jana z Prahy. „Došlo mi, že můj okruh přátel tvořili jen kolegové z práce. A to není dobré. Člověk by měl mít přátele různého věku a typu, ale hlavně takové, které má blízko. Protože čím jsem starší, tím se mně chce méně někam dostávat veřejnou dopravou a zároveň se mně nechce utrácet za benzín a sama se autem vracet v noci domů z nějakého posezení,“ vysvětluje.

3. Koníčky.
Je dobré je mít, ale ještě lepší je promyslet si, zda na ně v penzi budeme mít dost možností. Přesněji možností finančních. Je totiž fajn, když muž sbírá známky nebo staré zbraně, ale v důchodu se to najednou může stát zdrojem hádek. „Tak já tady obracím každou korunu, abychom si mohli v létě vyjet na týden do Beskyd a ty si mezitím kupuješ za tisícovku známky?“ zlobí se žena. „Je to investice a už sis na to za celý život mohla zvyknout,“ oponuje muž. „Investice? Když je nám sedmašedesát? Investice pro koho? Já chci normálně v penzi žít, ne investovat do tvých zálib.“ A je z toho hádka jako hrom. Většina zálib stojí peníze. Je tedy vhodné si před odchodem do penze velmi dobře propočíst, zda se jim budeme moct věnovat jako dříve, ať už je to sport, sběratelství, kutilství, výlety. Paradoxně se sice říká, že právě v penzi nastává čas na záliby, ale mnozí lidé je právě v té době omezují.

Jak už bylo řečeno, odchod do penze je velká životní změna. Jak velká, to se zpravidla projeví hned během prvního roku. Dokázat tu změnu zvládnout, je hodně důležité. Od toho se totiž odvíjí to, jestli pak celý zbytek života v důchodu prožijeme nebo jen přežijeme.

 

Jak jste zvládli první rok v důchodu vy? Podělte se o své zkušenosti s ostatními čtenáři. Napište svůj příběh o tom, jak jste prožívali odchod do penze, co bylo pro vás nejtěžší, co vám pomohlo tu změnu zvládnout apod. Nejzajímavější příspěvek oceníme malým dárkem.

důchody penze
Hodnocení:
(4.6 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Čtvrtečka
Jsem asi představitelem nové generace důchodců. Nebaví mě vůbec dechovka a naopak, IT a moderní technologie, bych dosud mohl vyučovat, poslouchám rock a metal, hraju hry na PC, jezdím autem a když to jde dohromady se zdravím a počasím, jezdím na velkém skútru. No, poslední dobou moc ne. Z plného pracovního procesu, do invalidní penze, 4 roky před řádným důchodem, mne dostala zdlouhavá nemoc, jen jsem si odskočil s nevolností do nemocnice a po roce a půl, jsem po páté a snad už poslední (?) operaci, onkologie. Ač ve stavu stále ještě pooperačním, vypadá to, že se mé problémy chýlí k nějakému konci, i když ne úplně, jak tomu bylo před nemocí, pokud nebude ve zprávě, kterou čekám, zas ještě nějaké to "ale". V datové schránce mám potvrzení o přiznání ID3. No a vkrádá se ta otázka, co dál, až mi bude lépe? Před začátkem nemocí jsem aktivně hrál na baskytaru v kapele, dnes nezmáčknu struny, ruce ztuhly, prsty zpomalily, neuropatie, občas mi padají věci z rukou. Tudy to už nejde, svoje mám odehráno. Nemám ID3 jen tak pro nic, za nic, bohužel. Ještě před týdnem jsem měl i neschopenku a s ní nemohl nic, teď mi tohle omezení padlo. Mám jít na pár hodin, jako invalida do práce, žádat, pokud by to šlo, o mnohem mírnější pracovní dobu, až se zas trochu zmátořím? Něco bych tam ještě snad zvládl udělat, i když nesmím nic nosit. Nebo se už do práce nevracet a nestresovat se, nějakými těmi očekávanými nekonečnými obchodními výsledky a plánovanými zisky pro zaměstnavatele, kterých stejně nikdy není dost? Vím jistě jen to, že co si člověk odkládá a plánuje na důchod (třeba krabice s modely, které by rád stavěl, až na to bude čas), je spíš hloupost. V důchodu už tolik nemůžete, ruce ztratí přesnost a sílu, na procházkách si potřebujete častěji posedět a vydýchat se, než se někam za něčím hnát a šlapat plánované kilometry. Vytrácí se taky takové to nadšení pro bývalé záliby a koníčky, není tam už to "chci" a "musím". Jo někdo to má jinak, já už ne, každý jsme jiný. Byt si doma s manželkou, v rámci možností necháváme přestavět s ohledem na stáří už nějakou tu dekádu, ve sprše je mj. sedátko (jak se hodilo po prvních těžších operacích, mých i manželky), WC je zavěšené na přání výš, než normálně, lépe se z něj vstává s vrzavými koleny, k vyvýšenému umyvadlu se nemusíme tolik ohýbat. Koupili jsme si novou kuchyni, místo staré rozpadlé, tu si snad ještě spolu užijeme. Možná se vrátím k digitálnímu fotografování, na které jsem neměl kvůli práci čas, možná opět budu rybařit, snad budu trochu víc vídat vnuky, když nebudu celý den, od nevidím, do nevidím, v práci, či nemocnici. Chtěl jsem myslím taky projet všechny Zoo v ČR a všechna větší muzea u nás a Polsku. Nějaké větší spoření peněz už po šedesátce nedává žádný smysl, jednak se zkrátí příjmy a z práce, z té se stejně nebohatne. Jak říkávala moje maminka: "Peněz se nenajíš, kup si co potřebuješ a co si stihneš užít". Tak jo. Mějte se zdravě a zařiďte se ke v důchodu po svém, jak se to komu z vás líbí.
Dagmar Anderlová
Zdravím nové přátele, já šla do důchodu spíše o 9 měsíců a vůbec nelituji a vůbec se nenudím ...pracovala jsem jako školnice v MŠ práce mě bavila ,ale bylo s dětmi náročné a i s rodiči ....kolektiv byl docela fajn a zajdu s nimi i na pivko .... Užívám si vnoučátek mám jich 7 ,ale vídám a stýkám se s 5 .....dva školáci a tři prťata .... Když potkám některé fajn rodiče nebo i kolegyně tak říkají jak vypadám dobře ,že je vidět klídek a pohoda ...
Dana Tomanová
Dobrý den, pěkný článek. Přiznávám, že se také bojím odchodu do důchodu - to slovo "důchod" se mi z podstaty nelíbí:-) Souhlasím s tím, že na důchod, pokud to jen trochu jde, by se měl každý připravit, tj. vytvořit si zázemí, které pro něj bude v tom "důchodu" přijatelné a co nejvíce příjemné. V roce 2013 na podzim jsem se rozhodla, že tu změnu a přípravu na důchod uskutečním, a to co nejdříve, dokud ještě chodím do práce, mám na to sílu a peníze, bylo mi 60 let. S utkvělou myšlenkou v hlavě, velkými plány a odvahou jsem sedla a vytvořila si plán - CO CHCI : čeho se musím zbavit, co mohu prodat, co mám našetřeno k dispozici a co mohu investovat...kolik mám na to ještě času... moc ne - a vrhla jsem se do toho. Mé dcery, ač znají svou akční matku, nejdříve nevěřícně kroutily hlavou. Přátelé si asi mysleli, že jsem se úplně zbláznila. V zimě jsem prodala byt v Praze, na Silvestra jsem se stěhovala do náhradní garsonky, mezitím jsem si hledala malý domek na vesnici. Podmínky byly zcela jasné: malý domek se zahrádkou - abych na něj měla, mezi zástavbou - abych se nebála, přízemní - abych se do něj na stáří dostala, v dobrém stavu - abych se mohla hned nastěhovat, provádět opravy a úpravy za pochodu, v místě to nejdůležitější, tj. obchod, pošta, BUS, úřad, lékař v dosahu - až nebudu schopná řídit auto, a kousek od svých dětí - když něco nebudu moci zvládnout sama. Plán dobrý, nároky, jak se ukázalo posléze, velké, realizace obtížná. Nakonec se po dvou měsících usilovného pátrání a nočního vysedávání u netu podařilo - domek na mne "mrknul" hned na první fotce a v tu chvíli bylo jasno. Hned ráno jsem volala makléřce a domlouvala schůzku s tím, že má s sebou vzít rezervační smlouvu... ukecala jsem kamaráda, aby se mnou na místo zajel, v tu dobu jsem ještě neměla auto. Přijeli jsme na místo, vešla jsem do domu - a bylo jasno - ten je můj:-) Podepsala jsem a šlo to ráz na ráz. Další nutnost - auto. Ač dobrá řidička, nejezdila jsem přes 15 let - objíždění bazarů byl horor, byla zima, špatné počasí, špatný výběr, ale nakonec bylo i auto. První cesty po těch letech také horor, ale nezbytnost, občas jsem si i zabrečela a vynadala. V únoru jsem koupila dům, v březnu jsem se nastěhovala a postupně začala pracovat, shánět místní řemeslníky a realizovat svá přání. Mladší dcera mne nenápadně "hlídala" a jistila po všech stánkách, kdyby náhodou něco nevycházelo v rámci plánu, starší stále nevěřila. A nastal den D "kolaudace", akce se musela řádně zapít a já se mohla konečně pochlubit, co jsem provedla. Byla jsem šťastná, že jsem v 60 letech byla schopna zrealizovat svůj sen znovu bydlet na venkově, v přírodě a ve svém. Bez dluhů a závazků, s dobrým pocitem, že i samotná ženská - "důchodkyně" ( no fuj, to je fakt ošklivé slovo), je ještě schopná něco hodnotného a hlavně smysluplného vytvořit. Všichni zírali a chválili, já se dmula pýchou. Jde to, jen se nesmí člověk bát udělat razantní změnu, byť i v pokročilém věku. Věřit sobě a věřit tomu, co chce změnit. Nespoléhat na zázraky a nespoléhat na někoho, že to udělá za Vás. Pokud se objeví někdo, kdo pomůže, je to příjemná a přínosná změna navíc. Tak mám své vysněné zázemí před tím "důchodem", kde je mi dobře a kde budu mít stále co dělat... i když finance už nebudou takové, jako byly, když zdraví není už to, co bývalo....ráno mi svítí slunce do oken, ptáci zpívají jak o život, místo garáže mám velkou dílnu ( chudák auto stojí na dvoře), kde mohu kutit a tvořit všechny ty "důležité a potřebné věci" kolem domu a do domu, děti s vnoučaty jezdí za babčou na vesnici, přátelé jezdí na "kukandu", co je zase nového, sousedé se staví na kus řeči a mávají na mne přes plot, mám nové přátele a kamarády a mně je dobře, jsem spokojená a raduji se z každé maličkosti. Zatím jezdím do práce do Prahy, denně vstávám ve 4.10 hod, domů z práce většinou navečer, ale beru to jako dačasnou zátěž, peníze navíc ještě potřebuji na realizaci oprav a dovybavení domu a nějakou nezbytnou rezervu na stáří. V zimě je to opruz, občas se musím i přemlouvat. Ale vím, že to mohu kdykoliv ukončit...jen ještě nejsem připravená k tomuto kroku, neumím odpočívat, ale pomalu se to učím, věřím, že i důchod může být aktivní a příjemný....no, čím bych to ještě mohla vylepšit ??? :-)))
Věra Ježková
Koncem roku 2014 jsem odešla dobrovolně do předčasného důchodu, o dva roky dříve. Pracovala jsem jako vědecká pracovnice, psala jsem odbornou literaturu z oblasti školství. Práce mne bavila, unavovala mne ale věčná honba za granty a body za publikační činnost. Svého kroku jsem dosud ani vteřinu nelitovala. Zbavila jsem se stresu, našla jsem si nové zájmy (například přispívání na tento web). O jiné práci jsem neuvažovala: nešla jsem do důchodu proto, abych pracovala. S bývalým pracovištěm udržuji kontakt; kdykoli tam přijdu, slyším od kolegů chválu a obdiv, jak dobře vypadám a jak mi to svědčí.
Hana Rarasch
Velmi pravdivý článek. Od VŠ jsem pracovala v uměleckém školství, semtam vystoupení, vášnivě ráda jsem organizovala kolektivní zahraniční zájezdy, vychovala s manželem, který je nejlepší na světě spolu s mým již zemřelým tatínkem, 2 syny, z toho jednoho nevidomého. Tam byla realizace snu tvrdá. Žádné speciální školství, ale různými prostředky normální až po dvě státní univerzity. Oba synové jsou samostatní, mají krásné rodiny a narodilo se nám 5 vnoučat. Po 5 letech přesluhování v penzi jsem se dobrovolně rozhodla zůstat doma (dojíždění s neustálým zpožděním vlaků a s tím spojené neúměrné nervové zatížení= studenti nemohli zůstat bez dozoru). mám kamarádky od dětství, z gymnázia i ze zaměstnání, ale každá máme své závazky rodinné. Ne, že bychom byly hlídacími babičkami, to dnes ani nejde, já např. nestačím dětem v rozvíjející se počítačové gramotnosti... Přestože vztahy v rodině jsou opravdu už 43 let ukázkové (přes občasné nepochopení moderních trendů ve výchově dětí...), zbýváme si tzv. s manželem většinou sami. Jsme na sobě chronicky závislí, manžel ovšem stále pracuje ve svém oboru, který je časově náročný a já začala trpět tzv. prokrastinací. Ono se vůbec nic nestane, když ten koš prádla vyžehlím zítra atp. Dříve bylo nepředstavitelné nemít rozvrhnutou každou minutu, dnes je čas pláň , značně rozlehlá. Ještě maminka musela denně nakoupit venku, já mám přece internet a nákup do domu! A to fakt všeho: potravin, drogerie, kosmetiky, oblečení, dárků...Takže chodím pravidelně 1x týdně ke kadeřnici, párkrát za měsíc do divadla, na koncert, s kamarádkami na oběd nebo kávu, zajedu za dětmi, občas si vezmu místní vnuky, v létě blízká rekreace a zájezdy...A hlavně pořád vyvářím. Manželovi, občas snachám, vymýšlím stále úpravy bydlení, protože bydlíme tzv. na penzi v přízemním bytě v centru a po těch 140 m2, které byly předtím, je 60 m2 nepředstavitelně malých. Jo, a napadají mě různé hlouposti od otevření "chlebíčkárny" až po strašný strach ze samoty. A teze, jak může být stáří krásné, bych zařadila do literatury science fiction.
Lenka Krátká
Zatím jsem doma 14 dní, ale protože jsme končili se živností, stěhovala jsem se do vlastního malého bytu / který jsem nechala trochu přebudovat/ , do toho účetnictví, vyklízení prodejny, bytu, půdy, skladiště., bylo toho hrozně moc / bez rodiny naší a sestry a její rodiny by to nebylo možné zvládnout. Nyní postupně byt předělávám, dodělávám, dodělávám účetnictví /, do toho řeším budoucí finance/ jsem rozvedená, s mužem jsme se chtěli znovu vzít, ale zemřel, tak mám 10 000,- důchod. Něco ušetřené mám, ale musím počítat,že budu potřebovat třeba pečovatelku / děti mají svého až až/, taky abych měla na pohřeb. Ráno,když se budím,si říkám, že je to všechno k ničemu, že nemá ani cenu vstávat, bojím se nemoci, budoucnosti, o děti, o vnoučata,prostě,i když přes den něco udělám, nic se mi nechce. Nechce se mi ven ,nechce semi číst, prostě nic. Snad si zvyknu.
Dana Novotná
Aleno Tollarová, tak to je jediné, co je na důchodu hrozné. Že mu dochází síly a zdraví. Jinak je to konečně svoboda. Žádné povinnosti, jenom to, co chci. Vstávám kdy chci , jím co chci, na dovolenou si vydělám na brigádě, a už se těším, že doplatím hypotéku na byteček. . A zvykla jsem si z 3pokojového na malý 1+1. A stačí. Důchod mám malý, protože jsem šla o 5 let dřív. Byla jsem bez práce, a kdo zaměstná 55letou ženskou! Změnila jsem zájmy, z trampingu a bydlení na zádech na turistiku, jenom na lehko, na kultůru, výstavy, kino atd. A jsem spokojená. Mě podobných je spousta, tak nechybí ani návštěvy a seznamování s novými lidmi. Kdyby mě sloužilo zdraví, (klouby) tak jsem spokojená s celým důchodem spokojená
Hana Rypáčková
Pro všechny lidi asi je první rok v penzi brnkačka proti tomu, jak prožijí poslední rok v penzi....
Alena Tollarová
Nadpis článku dokonale vystihuje můj první rok v penzi. Jsem ráda, že jsem ho přežila jen s jednou "ztrátou kytičky", kterou je můj spadlý koutek. Pro někoho křivá huba. Tělo si tenkrát, když už nemuselo jet na doraz, asi řeklo, že teď už může a poslalo na mě neurologické onemocnění, o kterém jsem v životě neslyšela. Kdo mě zná, tak to ví a kdo mě nezná, tak to je GBS. Ale děkuji Ti, osude, i za tuto zkoušku.
Hana Čadová
Důchodový věk přežívám v pohodě. Přesluhovala jsem 1,5 roku. Končila jsem v prosinci a hned v lednu jsem si našla brigádu! Žádné stresy. Nuda také není!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.