Kabelka a boty musí být ve stejné barvě.
Nemusí. Jde o jeden z největších módních mýtů. Jestliže žena úzkostlivě dbá na to, aby boty měla ve stejné barvě jako kabelku, dává tím okolí signál: Hodně mi záleží na tom, co si oblékám, ale neumím si s módou hrát. Výsledkem je, že buďto sklouzne do modelu: béžové boty plus béžová kabelka nebo černé boty plus černá kabelka. Je z ní nudná paní, součást davu. Další variantou je, že se pohybuje ve spirále zbytečného utrácení, tedy modelu: Jé, to je krásná červená kabelka, k té si musím ihned pořídit boty v úplně stejném červeném odstínu. Ne, fakt nemusí.
Ženy, které mají styl, na tuto zásadu úplně kašlou. Vědí, že nesmrtelná kombinace černé kalhoty a bílá košile může být úplně v pohodě doplněná zlatou taškou a zelenými botami. Nebo červenou taškou a černými botami.
Velké výrazné šperky se na starší ženu nehodí.
Kdo to tvrdí, nezná zajímavé seniorky, které se pohybují ve skutečně vrcholných patrech světového módního byznysu. Tam je naopak běžné, že staré dámy chrastí množstvím exotických těžkých náramků a náhrdelníků. Pro inspiraci si všimněme šmrncovních seniorek jako je hraběnka Mathilda Nostitzová, mecenáška umění Meda Mládková, herečka Jane Fondová či stylistka Iris Apfel. Často mají nějakou obrovskou výraznou brož, na zápěstí hromadu obrovských náramků nebo výrazné šperky na krku. Nejde o kusy zlata s diamanty, vůbec ne. Jde o tepané stříbro, tyrkysy a jinéy, polodrahokamy, často práce mladých umělců či suvenýry z cest. Působí to exoticky, uměleck sympaticky bláznivě.
Dámy s velkými šperky jsou rozhodně zajímavější, než ty, které si myslí, že čím jsou starší, tím jemnější a nenápadnější ozdoby musejí nosit. Výrazný náramek opravdu neupozorní na to, že ručka je vrásčitá. Naopak od těch vrásek odvede pozornost a dá světu najevo, že jeho nositelka, je svobodná sebevědomá bytost. Pozor, mluvíme o zajímavých designových či exotických špercích, ne o tom, že si má šedesátiletá žena navěsit na ruku pět laciných plastových náramků. Na plast je od určitého věku opravdu třeba zapomenout.
To je drahé, to už ve svém věku nepotřebuju.
Právě s přibývajícími léty je třeba v šatníku sázet na kvalitu. Teď zazní argument: Z penze si nemůžu dovolit kupovat drahé oblečení. Často zní od žen, které jsou schopny koupit si raději pět laciných triček než jedno kvalitní. Další argument: Tričko jako tričko. Jenže to není pravda. I na zdánlivě obyčejném bílém tričku je dobře vidět, jestli stálo padesát korun nebo pět set. A po vyprání je to na něm vidět dvojnásobně. Laciné hadříky si mohou dovolit nosit dvacetileté slečny, na kterých vypadá dobře všechno. Šedesátiletá dáma však má mít oblečení kvalitní. Je lepší mít jedno perfektně střižené klasické sako než pět podivných pomačkaných blůziček.
Zkrátka, od určitého věku by se žena měla naučit brát nákup oblečení jako investici, ne jako utrácení za to, co se zrovna objevilo v řetězcích s rychloobrátkovou módou. A klidně pak to sako může nosit deset let, protože kvalitní klasická saka z módy nevycházejí nikdy.
To je pro mladé, ne pro mě.
Pozoruhodným jevem je, že mnoho starších dam ostentativně dává najevo nezájem o skutečně kvalitní módní časopisy, případně o rady uznávaných stylistů. Argumenty: Ukazují se tam jen přehnaně drahé věci, vše je určené pro mladé, to je zbytečné. Jenže ty časopisy s luxusní módou a překrásnými topmodelkami mají být především relaxací, inspirací, setkáním s krásou. Je jasné, že se modelkám a hollywodským celebritám málokterá čtenářka může vyrovnat. Neznamená to, že čtenářka má shlédnutí stránky se sandály za dvacet tisíc běžet si ty sandály koupit. Ty chytré čtenářky si ale zapamatují, co v těch časopisech vypadalo skvěle, co měla oblečeno ta či ona známá žena a pak se snaží podobný outfit vytvořit z dostupných věcí.
Vkus se totiž dá učit. Čím více dobrých outfitů člověk vidí, tím více začne chápat, co je kvalitní látka, správný střih, správná silueta. Tak proto je lepší si prohlédnout francouzský Vogue s pekelně luxusními kousky, než se snažit obléknout po vzoru sousedky.
Jsem stará, tlustá a tak se musím zahalit.
Sebekritický pohled na sebe samu je fajn, ale neměl by sklouznout k tomu, že ze sebe starší dáma vytváří neforemnou skříň. Což se stává velmi často. Mnohé si myslí, že partie těla, které už nevypadají jako dříve a narostly do poněkud větších rozměrů, je třeba ukrýt do volného oblečení. Jenže na každé ženě je něco hezkého a věk v tom nehraje roli. Když má i po šedesátce pěkné štíhlé nohy, neměla by je zakrývat v dlouhé plandavé sukni. Mnohem lépe udělá, když je oblékne do úzkých kalhot cigaretového střihu a k nim si vezme volnou halenu. A naopak. Zkrátka, oblečení by mělo mít určitou siluetu a ne tvar stanu. To platí, ať je ženě dvacet nebo osmdesát, ať má šedesát kilogramů nebo sto.
Možná zní ty zásady poněkud krutě. Možná mnohé ženy namítnou, že v módě a stylu přece žádné zásady platit nemají, protože každý člověk je originál a má si vytvořit zásady své. Jenže mnoha mýtům podléháme, aniž si to vlastně uvědomujeme, tak proto je dobré občas se na sebe podívat kriticky, až krutě. Silné a hravé ženy by to měly snést.
