Psi také někdy brečí

Jdu po ulici v sídlišti, kudy zrovna moc často nechodím, ale i přesto jsem tu už několikrát potkala paní s menším hnědorezavým pejskem. Na první pohled trochu připomíná dlouhosrstého jezevčíka, barvou je ale víc podobný kokršpanělovi, jen hlavička s užším čenichem a vzpřímenějšíma ušima je tak trochu liščí. V tu chvíli vždycky vidím naši Lesanu.

Příslušníci určité psí rasy jsou si více nebo méně podobni, ale potkat po letech navlas stejného "voříška", jako byla Lesana, není obvyklé.
Vždy mám jakousi touhu to majitelce sdělit, třeba se o pejskovi i něco víc dozvědět, ale pak se jen ohlédnu a jdu zase dál. Pejsek si tedy pro mne pořád uchovává své tajemství.

Lesanu jsme si kdysi vzaly od sousedů, kteří se o ni příliš nestarali. Maminka dala fence na ulici občas nějaký pamlsek, ta se k nám naučila chodit, až u nás konečně zůstala. V té době jsme s maminkou a sestrou bydlely v Týně nad Vltavou. Já jsem učila v nedalekých Chrášťanech, kam jsem denně dojížděla. Zuzana učila v Budějovicích a domů jezdila vždy jen na víkend. Lesana ji pokaždé radostně vítala - běžela k brance, štěkala, skákala... Říká se, že voříškové bývají chytří, což Lesana jen potvrzovala. Nejvíc času trávila s maminkou, ta na ni mluvila, takže Lesana řeči určitě dost rozuměla. Maminku také měla nejraději, ta byla její "hlavní panička".

V pátek odpoledne, kdy se sestra vracela domů, maminka vždycky na Lesanu zavolala: "Lesanko, přijede Zuzana!" A Lesana se štěkotem běžela k brance, aby ji uvítala. Později jsme se Lesany jen zeptaly: "Víš, kdo přijede?", a i když jsme nevyslovily žádné jméno, Lesana ihned věděla, pro koho má běžet k brance, i když se sestra v tu chvíli k domovu ještě vůbec neblížila. Ale už byla očekávána. 

Jednou jsme se rozhodly, že vyzkoušíme, zda Lesana nereaguje pouze na tón hlasu. Do příchodu sestry zbývalo ještě několik hodin. Udělaly jsme to, že jsme do běžného hovoru mezi sebou při práci v kuchyni zařadily nenápadně větu: Víš, kdo přijede?, aniž bychom se na fenku obrátily, a zase jsme chtěly pokračovat dál. Lesana, která našim řečem do té doby zdánlivě nevěnovala pozornost, jak uslyšela známou větu, vyrazila z kuchyně otevřenými dveřmi ven a řítila se se štěkotem k brance.

V té době bohužel už měla maminka vážné zdravotní problémy a brzy se dostala do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Nad její nemocí se tenkrát jen málokomu podařilo zvítězit. V době návštěv musela Lesana samozřejmě zůstat doma. Při jedné návštěvě si maminka posteskla: "Já už ta zvířata ani neuvidím (druhým zvířetem, které měla stejně ráda jako Lesanu, byl kocour Mourák, kterého jsem dostala asi dva - tři roky předtím jako kotě od známé)".

Pak přišlo jedno pondělní ráno, v němž jsme dostaly zprávu, že maminka zemřela.... Mezi myšlenkami na všechno, co najednou bylo třeba zařídit, mě napadlo, že to musím také oznámit Lesaně. Ta seděla venku na schůdku u dveří, na svém oblíbeném místečku. Vzala jsem psí hlavu do dlaní a s pláčem jsem jí oznámila: "Lesanko, panička umřela!" Hned nato jsem odešla - musely jsme se sestrou rychle řešit celou situaci. Po chvíli si najednou Zuzana vzpomněla: "Kde je Lesana?" Bezmyšlenkovitě jsem jen odpověděla, že nevím, ale šla jsem se podívat na její místo ven. Stále tam ještě seděla, a když se na mě ohlédla, měla v očích velké psí slzy...Psi tedy také někdy brečí.

Lesana přežila svou paničku ještě o šest let, nakonec umřela na stejnou nemoc jako ona.

Jdu po sídlišti, ulicí, kterou málokdy chodím. Z dálky vidím paní s hnědorezavým pejskem - blíží se ke mně. Mám ji dnes konečně oslovit, že jsme kdysi měly  - úplně stejnou - asi opět projdu mlčky, možná by mi přišlo trochu líto, kdyby ji to nějak zvlášť nezajímalo.

P. S. Dovolila jsem si napsat toto vyprávění na památku naší maminky, která zemřela přesně před 40 lety, 28. 3. 1977.