Mám pět vnuků, většinou jsou ještě malí a hlavně bydlí blízko, kdežto praneteř mám jedinou, chodí do prváku na gympl a bydlí daleko. Takže taktika: Užít si vzácné chvilky s praneteří!
„Strejdo, ty nemáš fejsbuk!“ vyjekla zděšeně.
„Nemám, já ho totiž nepotřebuju,“ bránil jsem se.
„Ty ho možná nepotřebuješ, ty ne. Ale co my ostatní?“
„Co vy ostatní?“
„No vždyť my vůbec nevíme, jak žiješ!“
Aha. Moji příbuzní chtějí být informovaní, jak žiju, to je fakt docela dojemné.
Ale praneteř to hned upřesní: „Cos měl třeba včera k obědu?“
„Já? Co jsem měl k obědu? Už ani nevím.“
„No tak vidíš. Ale kdybys to napsal nebo dokonce vyfotil a dal na fejsbuk, tak by se to uchovalo.“
Jo tak, ono „by se to uchovalo“. A proč jako? Od včerejška se pravda toho už moc neuchovalo, protože jsem to dávno vy-… vypotil, že. Tak proč bych potřeboval archivovat, co jsem včera jedl? Tohle jí ale nemůžu říct. Proto pokračuji jinak.
„No podívej, já chodím jíst do školní jídelny na Ještědské, protože tam opravdu dobře vaří. Tak co kdybych ti posílal každé pondělí mailem svůj jídelníček na celý týden?“
„Ale strejdo, to přeci nejde,“ pronesla zklamaně. Bylo vidět, že nic nechápu.
„Aspoň kdybys tam dával něco zvláštního!“
„Třeba co?
„Třeba kde jsi byl na dovolené. Podívej se,“ přešla od slov k činům. Hbitě na svém velmi chytrém telefonu vyhledala profil (jestli to vůbec říkám správně) svých sousedů v domě. A hle, skutečně, byla tam celá jejich rodinka, jak v osamělém hloučku živoří někde na pláži, asi v Egyptě.
„To je, co?“ pronesla vítězoslavně. „Hned víš, kdy byli a jak se měli.“
„To je fakt,“ souhlasil jsem. „Z toho je hned vidět, kde byli a jak se měli. Ale není lepší se s nimi sejít, až přijedou, a pořádně si o tom promluvit u kafe nebo u limonády?“ (Původně jsem chtěl říct u piva nebo u metaxy, ale včas jsem si uvědomil, kolik jí je.)
„Prosím tě,“ mávla rukou, „popovídat! Mezitím se přece stane tolik nových věcí. To se prostě nestíhá.“
Nojo, já vím, lidi spolu pořád komunikují přes všechny chytré krabičky, ale vlastně spolu vůbec nejsou. Éterem lítají zvuky či nuly a jedničky a člověk má pocit, že komunikuje. Že je jako mezi lidmi. Je to vůbec pořádná komunikace, když neslyším odstín hlasu a nevidím výraz obličeje? Když se nemohu podívat druhému do očí?
„Haló, seš tady?“ vyrušila mě praneteř ze zamyšlení. Ne, jsem na fejsbuku, měl jsem chuť odseknout. Abych zaplnil trapnou pauzu, ptám se: „Ještě hraješ na violoncello?“
„Na cello? Na to už nemám čas. Moc učení.“
„Aha, a co ten florbal, cos dělala?“
„Ti říkám – nemám čas.“
Rozumím. Nemá čas. Musí se učit, mezitím nějaké kamarádky nebo kamarádi, ale to hlavně přes fejsbuk. Ještě že do té školy chodit musí.
A abyste věděli všechno a já vypil kalich hořkosti až do dna, tak za celou dobu, kdy já jsem s ní jenom hovořil, ona neustále pracovala na svém telefonu, občas se trochu uchichtla nebo ušklíbla a zřejmě obsloužila minimálně pět kamarádek. Nebo kamarádů.
Tuším, že jednou už člověk nebude mít vůbec čas žít. Tolik fotek bude muset neustále dávat na fejsbuk a instagram, tolik zpráv číst na twitteru a tolik lajků posílat jiným. I z hrobu bude ještě posílat fotky a jeho přátelé zpátky do hrobu smajlíky. A ony si vlastně vystačí jejich chytré telefony samy a budou si ty lajky a smajlíky posílat mezi sebou pořád dál, dokud jim nedojdou baterie. A co my, dokud nám nedojdou baterie?
♠ ♠ ♠
Teď mi další ránu zasadil žák základní školy, můj nejstarší vnuk. Přiklátil se spolu s dvojicí kamarádů.
„Ty nevíš, dědo, že jsme se měli sejít ve čtyři u Tesca, abychom společně koupili ten dárek mámě?“
„Nevím.“
„Tys nedostal zprávu?“
„Ne. Esemesku tu žádnou nemám… Nebo že bych byl vypnutej?“
„Ouemdží, jakou esemesku? Seš přece na vocapu.“
„He?“
„Jestli máš vocap.“
„Vo… co?“
„Dědo, probuď se, dvacátý století je v tahu. Celý se to jmenuje WHAT´S UP, správně se to čte uocap a je to bezplatnej program pro posílání zpráv, fotek a zvuků. My jsme všichni (myslel vnuky a jejich rodiče, čili mé děti, jejich partnery a nevím koho ještě) v jedný vocapácký rodině. Takže místo fejsbuku komunikujeme přes vocap. Hlavně, když si něco domlouváme nebo si vyměňujeme zážitky, fotky, otázky.“
„To já vůbec nevím, že existuje.“
„Ukaž mobil!“
Ukazuju.
„Tyvoe?! Dyť ty vůbec nemáš chytrej telefon! Jak s tím můžeš volat?“
„No tady – zeleným tlačítkem.“
„Ouemdží, já se picnu, von má na to tlačítka! Ty nemáš dotykáč? A co to teda umí?“
„No umí to všechno, co potřebuju. Můžu s tím telefonovat a posílat esemesky.“
„Tý, to je hustý! Von může jen telefonovat a psát esemesky.
„Ještě taky fotografovat.“
„Ukaž? Tyvoe, vidíš to? On telefonuje tady s tímhle!“
Oba jeho kámoši jsou naprosto perplex (nevím, jak by se to řeklo jejich řečí, tou z 21. století). Málem je to porazilo.
Za chvíli se vnuk uklidnil a vysvětluje: „Vocap má dědo miliarda lidí.“
„Tolik? To jsem si teda nevšiml.“
„No bodejť by sis všiml miliardy, když sis nevšim jedný zprávy!“
A závěrečný pohled, který říká jasně: Tak s tímhle člověkem já musím žít na jedný planetě!
Když to shrnu: tohle byl nářez od jediné praneteře a prvního vnuka. A teď si představte, až jich bude dorůstat všech pět!
Poznámky překladatele:
Ouemdží = OMG = Oh my God = Panebože!
Tyvoe = ty vole = Tomu se obdivuji
(dívky někdy používají Tykávo – což se mi zatím nepodařilo přeložit)
Kchúl = cool = To je moderní nebo správné řešení (u mě zatím nenašli nic kchúl, tak vám to píšu propříště)
