Léta se zajímám o koncerty řízené G. Dudamelem a teď jsem pár dlouhých večerů strávil vyhledáním a sepisováním informací a zajímavostí. Tak doufám, že výsledek přečtete a okomentujete.
Ti, kteří dokázali změnit kousek světa k lepšímu, jsou Venezuelci José Antonio Abreu a Gustavo Dudamel.
J. A. Abreu věnoval polovinu svého života naprosto ojedinělému hudebnímu a sociálnímu projektu, který se realizoval ve Venezuele a jmenuje se jednoduše Systém. Systém byl spuštěn ve Venezuele v roce 1975.
Účelem projektu, který profesor ekonomie Abreu také financoval, bylo vymanit děti z nejchudších rodin z koloběhu bídy, drog a zločinu. To naprosto úžasné, co vymyslel a co se také uskutečnilo, je to, že to učinil pomocí hudby. Dokonce – klasické hudby! (Všimněte si, že geniální lidé musí mít 1. odvahu jít do něčeho, co zatím nikdo nezkusil, a 2. vytrvalost, aby dotáhli svou myšlenku do úspěšného konce. Ti neúspěšní nemají jedno nebo druhé nebo obojí.)
„Systémem“ je tu navazující struktura dětských a mládežnických orchestrů a sborů, do nichž „náboráři“ v celé zemi, ve městech i na venkově, získávali děti a mládež, která by jinak většinou skončila u drog, násilí, kriminality, chudoby a v ganzích (to je množné číslo od slova gang, je to nezvyklé, ale věřím, že správné). V těch letech žilo za hranicí chudoby 60% obyvatel Venezuely.
Abreu zřídil hudební školící střediska (jakési hudební školy) a kromě výuky hudby vštěpoval mladým lidem také hodnoty jako hrdost, věrnost, pocit sounáležitosti a společenskou odpovědnost. Odhady říkají, že za ty roky prošlo Systémem více než 300 tisíc (!!) dětí. Dostaly zdarma hudební nástroje (pro filharmonický orchestr!) a odpoledne po školním vyučování chodily rovněž zdarma do střediska. Takže nešly lajdačit někam na ulici, aby bylo jasno. Abreu prostě vzal ty děti na chvíli z jejich běžného prostředí a zvyklostí a dal jim určitou perspektivu. Děti se učily hrát s nadšením, protože jim dosud nikdo nedal žádnou šanci, a teď ji měly. Díky Systému vzniklo v zemi 125 mládežnických orchestrů, z toho 30 profesionálních. Abreu vlastně vytvořil – bez nadsázky – program sociální záchrany části nejmladší venezuelské generace.
Jen tak mimochodem, Abreu nemá ani heslo na Wikipedii, takže není snadné dohledat informace. Ukázalo se však, že získal v Praze Evropskou cenu Trebbia (příští galavečer udělování této ceny bude 18. června ve Španělském sále v Praze). Na http://bit.ly/2nH4FXy je video s J. A. Abreuem v rámci projektu TED, který zve nejvýznamnější objevitele a vizionáře, aby nám řekli, jak dokázali svět pozměnit k lepšímu.
Jak zde Abreu vzpomíná, na první zkoušku mu přišlo jen několik dětí. Ale vytrval. Svým projektem také zbořil hranice mezi společenskými třídami či vrstvami, neboť v orchestru vedle sebe nakonec seděli mladí z bohatých i chudých vrstev, míšenci i nemíšenci, a společně se vypracovali k mistrovství. Rozhoduje jen talent a píle. Snad se vám to zdá taky tak úžasné, když si uvědomíte, že tisíce dětí, které do těchto orchestrů přišly, by pravděpodobně zůstaly v každodenní bídě, bez vzdělání, bez smysluplného využití času, a mnozí by se daly na dráhu prostituce, drobné kriminality apod. Ve Venezuele přestala být klasická hudba dominantou elit (jak to tak trochu je u nás).
♠ ♠ ♠
Jak s dílem J. A. Abreua souvisí G. Dudamel? Na umělecké špičce mezi těmito orchestry je dnes již proslulý Venezuelský symfonický orchestr mládeže Simona Bolívara (je pojmenovaný po slavném generálovi, který vybojoval nezávislost jihoamerických zemí na Španělsku - čili symbol osvobození). A tento orchestr vede světově uznávaný dirigent Gustavo Adolfo Dudamel. Narodil se 26. ledna 1981 (je mu jen 36 let). Byl talentovaný. Již v 18 letech se – podle německé wikipedie - stal jeho šéfdirigentem. I on sám je „produktem“ Systému, prošel jím a stal se jedním z nejlepších dirigentů symfonické hudby na světě. Pracuje s nejlepšími symfonickými orchestry a - obrazně řečeno - hlavní města všech vyspělých zemí sní o tom, že u nich vystoupí G. Dudamel (letos se to podařilo Vídni na Novoročním koncertě, který sledovalo 50 miliónů lidí na celém světě).
Nyní je též šéfdirigentem filharmonie v Los Angeles a právě zde navázal na vlastní osud, když založil orchestr, kterým prošly již stovky dětí z „kulturně chudého“ prostředí v Kalifornii. Co dobrého jsi dostal, to pošli dál.
Připravil jsem aspoň dvě ukázky z práce G. Dudamela. (Pozor, bude to moderna!) První je 2. věta ze symfonie č. 5 Dmitrije Šostakoviče. Klikněte na http://bit.ly/2o6lAWJ a vyčkejte necelou minutu, pak to začne. Skladba trvá jen další čtyři minuty a uvidíte mladé lidi, o kterých před pár lety nikdo netušil, co dokážou a že se vůbec něčím stanou.
Kdo máte rádi strhující hudbu Leonarda Bernsteina k muzikálu West Side Story, tak oceníte jeho Mambo právě v podání mládežnického orchestru z Venezuely. Všichni, včetně G. Dudamela, jsou oblečeni do národní vlajky. Tak takhle hrají kluci a holky, kterým by bez klasické hudby hrozila bída a zlo. Zde: http://bit.ly/1CA8oX8.
K dokreslení ještě poznámka k současné Venezuele: Ano, to je ta země, kde tak slavně i neslavně vládl Hugo Chávez. Ten si v posledních deseti letech prosadil socialistickou politiku, která způsobila rekordní inflaci (loni 63 % - my si u nás s 1,0 % stěžujeme, že se všechno zdražuje), odradil zahraniční investory, znárodnil nejdůležitější firmy, snížil těžbu ropy (která jejich ekonomiku vpodstatě držela nad vodou) a „zařídil“ naprostý nedostatek základních potravin. Nebyl to protilidový režim, naopak, byl to levicový, socialistický režim, který pomáhal chudým rodinám, ačkoliv na to neměl peníze, takže v současnosti ožebračil všechny. Avšak dělal to důsledně a většina voličů ho milovala: znárodňoval, daně zvyšoval, život reguloval. Jak na to všechno reagovala venezuelská společnost? No logicky – roste kriminalita, loupeže, obchodování s drogami a únosy (nejčastěji dětí a manželek) za výkupné. Slušní lidé, kterých je jako všude většina, živoří a bojí se. Tím víc vyniká dílo J. A. Abreua a jeho „odchovance“, G. Dudamela.
