To nejím!
Ilustrační foto: pixabay.com

To nejím!

21. 4. 2017

Manželka láskyplně a naprosto zdařile upekla tři velké mazance a obdarovala jimi nás, kteří je umíme jen jíst. Jeden z našich vnuků si hned na ulici vzal nedočkavě pořádný krajíc, avšak okamžitě začal vyďoubávat rozinky i s kusy těsta a odhazoval je na chodník.

„To nejím,“ utrousil.
„Co nejíš??“
„Rozinky nejím.“
No věřili byste tomu?

Asi ano, protože neprožil tu poválečnou bídu jako my, že. Ale hlavně to není zdaleka jediný případ.

Můj někdejší spolupracovník zásadně nejedl houby. Když mu přinesli houbovou polévku, pečlivě z ní všechny vybíral a odhrnoval je na kraj talíře. Jednou si dokonce vzal k obědu kubu. To jsou houby zapečené s kroupami. Jak myslíte, že to dopadlo? Oběd mu trval hodinu, než všechny houby vyďoubal a odklidil z dosahu svých úst.

„Proč sis to objednal?“ žasli jsme.
„Chtěl jsem vědět, jak to chutná, když jste se na to tak těšili.“
Aha, tak takhle se opravdu dozvěděl, jak chutná kuba.

Já sám jím úplně všechno. Rajskou polévku, krupicovou kaši, rozinky i houby. Kupodivu jediné, co nemám rád, je kaviár. A z nápojů – šampaňské. Nebudete tomu věřit, ale je to tak. Úplně náhodou, anebo proto, že jsem se jich v minulém životě nabažil? 

„Jsi snad proletář?“ smáli se mi.

Vzpomněl jsem si, jak v zimě 1916/17, když ruští proletáři umírali v zákopech té strašné války, hlavní proletář Vladimír Iljič Lenin v Ženevě dobře jedl (kaviár) a pil (šampaňské), neboť dělal fandrajzra (shromažďovatele peněz) pro bolševickou revoluci, která se pak i díky tomu povedla. K tomu se pochopitelně musel stýkat s nejvyššími aristokratickými a podnikatelskými kruhy na Západě. Se svým spolupracovníkem dokonce získal velké peníze od německého říšského ministerstva financí. (To mi teď připomnělo, jak USA vyzbrojily a vycvičily lidi, kteří se později v al-Kajdě obrátili proti nim a bořili jim mrakodrapy.)

Zpátky k jídlu. Česko úpí pod nadvládou kuchařů. Vyskakují na nás z televizních bedniček, z barevných časopisů, z knížek. Neuniknete jim. A za nimi se táhnou nohsledi a nohsardinky, kteří a které s opojeným výrazem rozšiřují jejich moudrosti, jak co správně uvařit. Už čekám, že budou radit, jak si namazat chleba. Totiž pardon, nechci tím mířit proti jednotlivým kuchařům nebo jejich obdivovatelům, ale proti tomu, že už toho je nějak moc. Těch receptů se z vševědoucího Googlu vysype tolik, že minule manželka smíchala dva recepty, jeden byl k bezlepkové sladké roládě a druhý k telecímu na víně.

Nejraději bych pokračoval tím, že je všude až příliš mnoho protichůdných rad, které se týkají léků versus homeopatik versus potravinových doplňků. Že je příliš mnoho rad, které si vzájemně poskytují nemocní nebo budoucí nemocní. Že je pořád víc protichůdných zpráv o světě kolem nás, takže člověk už naprosto neví, co je pravda a co ne. Takže se musí uchýlit k tomu, že už předem něčemu věří. Příklady nedám, protože by se ozvali potrefené husy a hlavně potrefení husaři.

Když nejde o jídlo, ale o názory nebo nějaké tvrzení, neříká se „to nejím“, nýbrž „to ti nesežeru“. Často to jen znamená, že mám nějaký předsudek, s nímž nový názor „neštymuje“ a tak je třeba jej co nejdřív a definitivně odmítnout. Protože ještě by pak člověk mohl upadnout do pochybností, že? A kdyby nešel s ostatními, tak by se dostal do řečí. Na rozdíl od dětí však umíme takové „to nejím“ zabalit do pěkného zdůvodnění a pouze si hlídáme, abychom se moc neodlišovali od většiny.

Tak věřme svíčkové se šesti, vídeňáku se salátem nebo štrůdlu s jablky, nevěřme hambáčům a coca-colám. Nebo naopak. Ale zkusme občas něco jiného. Asi si ten kaviár jednou přece jen koupím. Černý, to dá rozum. Jdu přece s většinou.

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.3 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Mám chuť na vše, o čem se tu píše. A ten obrázek! Mňam. Také jsem si vzpomněla na našeho disidenta, jak chudák trpěl...
Ilona Erika Kolář
Tak já jsem přímo expert na "to nejím." Kromě toho, že jsem vegetarián nejím i to, co se mi nelíbí na pohled a je toho opravdu hodně. Už moji rodiče se mnou měli velké trápení. Můj manžel naopak sní vše až právě na ty rozinky, rýžovu kaši a játra.
Jarmila Komberec Jakubcová
Nejen lidé ale i kočičáci bývají mlsní a všechno tzv. nežerou. Včera moje kočenk Britunka odmítla kapsičky, které jsem jí přivezla z Německa. Myslela jsem si co jí dobrého nedávám a dala nakonec přednost Felixovi z reklamy.A pak že jen lidé jsou mlsní.
Zdenka Jírová
Plně souhlasím s článkem. Všeho je přespříliš. V samoobsluhách jsou dlouhé regály sušenek a oplatek. , které vůbec nejím a divím se kolik druhů vůbec existuje. Podobně je to i u jogurtů, ty sice jím, ale nakonec po vyzkoušení několika "hrůz" stejně kupuji jen jeden vyzkoušený druh.To je se vším.Pořady o vaření přepínám. Jím snad všechno kromě živých tvorů na talíři nebo pokrmů s kobylkami či jinými exotickými tvory.
Soňa Prachfeldová
Nějak je všeho moc, kvantita neí ale kvalita. Dříve byly jedny párky, tenké , dlouhé, šťavnaté u pana řezníka, kam jsme jezdili, dnes je jich hafo a chutˇ ? atd. Také jsem jako dítě vybírala kmín z pečeného masa a obkládala talíř. Dnes už mi nevadí. Někdy udělám nějakou novotu u některé, když čtu kolik ingrediencí bych musela k tomu koupit, to vzdám. Naše tělo, které mu bychom měli více naslouchat, nám řekne co jíst . Moc pěkný článek :-)
Míla Hyhlíková
Nohsledi a nohsardinky! To se vám povedlo. Téměř mi zaskočilo kafčo, které zrovna popíjím. Hezké.
Jana Šenbergerová
Víc je toho, co "nežeru", než toho, co nejím, protože jím skoro všechno, kromě toho, co ještě běhá po talíři. Osvědčeným "receptůmů se nevyhýbám, ale ani novotám, které aspoň vyzkouším, abych se sama mohla přesvědčit, jestli se mnou souzní, nebo ne. Rozhodně se nepřikláním automaticky k většině, často totiž žije v bludu. To ovšem neznamená, že já nikdy ne. :-)
Lenka Hudečková
Moje dcera taky nejí rozinky, ale brusinky ano. Zajímavé, mně to přijde SKORO stejné na chuť i na vzhled (myslím v těstě upečené, syrové jsou brusinky mnohem lepší)...kamarádky děti taky nechtějí rozinky...a přitom je to taková dobrota :-)
Jarmila Komberec Jakubcová
Jsem vděčna svým rodičům za to, že mně nikdy nenutili cokoliv dojíst. Tím asi nejsem tak mlsná a jím skoro všechno.Kaviár i šampanské (dnes spíše sekt) také mohu a sekt nejraději s jahodami. Někdy mám problém s jídlem v arabských zemích. Jejich humus mi chutná jako fakt "humus". Také skopové moc nemusím. Beru pobyt v těchto zemích jako kurz na zhubnutí.
ivana kosťunová
Setkávám se s tím také a čím dál častěji. Skoro to vypadá, že patří k bontónu něco nejíst. Kdo jí všechno, není in. Vzpomínám na své dětství, kdy jsme museli takzvaně dojídat. Nechávat zbytky na talíři se považovalo za neslušné, takže na návštěvě jsem do sebe statečně ládovala nechutné jídlo s křečovitým úsměvem, jak jsem si pochutnala. Ve školní družině nade mnou seděla vychovatelka tak dlouho, než jsem do sebe nasoukala všechnu stydnoucí a nevábně vypadající ovesnou kaši. Donesla jsem ji jen ke dveřím, kde jsem ji s plnou parádou vyklopila ven před práh. Od té doby nejím ovesnou kaši. Jo, časy se mění, těžko říci, která krajnost škodí víc :))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.