A je tady nedělička neděle, vyskočíme z postele!
Jo, houby vyskočíme, žádné skákání, pěkně pomaloučku, polehoučku, přece jen už jsme obě trochu křupavé, takže musíme opatrně posunovat. Nezbytná ranní údržba, obvyklá snídaně, vyprané zapopelené gatě se suší na terase, a tak než uschnou a Zdendula se odebéře zpět do Prahy, chystáme, tedy já chystám oběd, ona dělá inventuru fotek, zmeškaných mailů a zpráv. Po včerejší vydatné svíčkové byl dnes oběd téměř dietní, jen narubáky, tj. řízky na ruby s bavorským salátem.
Odpolední kávu v altánu na zahradě nám zpestřila moje dvouletá pravnučka, takže to spíš bylo malé fitness studio místo siesty. Dítko totiž neposedí, a tak jsme se dost naběhaly.
Zdenča také musela zvizitýrovat zahradu i moje skromné obydlí, pořídila si ze zahrady nezbytnou fotodokumentaci, nevynechala ani synovu dílnu, která ji nadchla natolik, že prohlásila něco o stěhování své maličkosti k nám.
Tak rozzářené oči u ženské v tak ryze mužském království jste ještě neviděli. Zdenina svítila jak lampiónek. Nadšení projevovala nad každou částí dílny (syn to má totiž pečlivě rozdělené na části, podle druhu činností). K vytržení ji přiváděla vrtačka na stojanu, bruska, svářečka, všechna možná udělátka. U části, určené pro práci se dřevem, se rozjásala nejvíc. Objevila tam totiž velmi starý originální truhlářský ponk, což ji vrátilo do vzpomínek na dětství, protože stejný míval její dědeček a ona v jeho dílně trávila svá učňovská léta (byly 4 holky, a tak která o něco projevila zájem, byla v tu ránu přijata do učení a Zdenče dřevo učarovalo). Tak jsme si trochu zavzpomínaly na dávná léta (abyste si nemysleli, že jsme už staré, to ne, jen máme v sobě naakumulovaných už asi 50 let mládí) .
Naše malé kvítko z čertovy zahrádky nás ovšem dlouho vzpomínat nenechalo a prohánělo nás po zahradě, až se z nás kouřilo. Ale jako vždy se potvrdilo moje krédo, že všechno špatné je k něčemu dobré, a tak, ač obě splavené honičkou za malou Deniskou, utrpěly jsme úspěch v podobě nabídky na přepravu Zdeňulky s příslušenstvím na autobusové nádraží od Denisčiny maminy (další mé vnučky), což je z našeho konce Kladna prostřednictvím MHD dost problematické.
Nevím sice, jestli ta její ochota pramenila z vděčnosti, že jsme Denisku zabavily a ona si konečně mohla vypít jednu kávu teplou, nebo protože se nás obou chtěla rychleji zbavit, ale i tak jsme její nabídku s radostí přijaly.
Tak jsme se přesunuly zpět do domu, sundaly opět bělostné kalhoty ze sušáku, doufajíce, že už je Zdenča nestačí do svého odjezdu vyřadit z provozu, a ta začala balit kufry. No, tedy kufry ne, jen tu svoji veledůležitou kabelu s kartáčkem na zuby, vlastně bez něj, anžto, jelikož a protože si ho tu moje milé JÁ nechalo na příště, protože, uznejte, převážet ho neustále sem a tam, to se pronese.
S kabelou a baťůžkem, v pevné víře, že ho snad milá Zdeňulinka už nikde nezapomene, usadily jsme ji s vnučkou do vozidla, ač nerady, rozloučily jsme se a bohyně lásky odfrčela směr autobus do Prahy.
Žádný smutek z rozloučení nenastal, protože jsme obě věděly, že tenhle víkend nebyl náš poslední, a já navíc vím, že proti Zdeničce neexistuje obrana, proti ní nepomůže ani protitankový zátaras, neboť tuhle velkou vodu nic nezastaví. Takže nás čekají ještě mnohé uchechtané víkendy a vy všichni můžete jen litovat, že u toho nemůžete být taky.