Šest let televize, rok hledání čehokoli
Statistika stvořená americkými vědci je nemilosrdná. Dvaasedmdesátiletý člověk strávil v průměru šest let života koukáním na televizi, tři roky čekáním na něco v řadě, dva roky různými schůzemi a poradami a šest let cestováním odněkud někam. K tomu přidejme ještě jednu zdrcující položku. Když spočteme čas, který jsme za život něco hledali, vyjde to na celý rok. Ano, celý rok života strávíme tím, že hledáme ztracené klíče, někde založený spis, který nutně potřebujeme do práce nebo záruční list od pračky, která se právě pokazila.
Celkově strávíme okolo šestnácti let takovými zbytečnostmi. Mnoho psychologů a koučů učí své klienty hospodařit s časem. Psát si seznamy toho, co je třeba udělat nejdříve, neodkládat povinnosti, umět čas využívat. To znamená nesedět ve vlaku celou cestu z Ostravy do Prahy a zírat z okna, nýbrž si číst či něco se učit. Zdá se, že lidem vyššího věku už může být jedno, jak s časem hospodaří. Mají ho totiž dost. Jenže to je velký omyl. Právě po padesátce každý zná pocit, že čas najednou ubíhá rychleji. A těch průměrných promarněných šestnáct let je v třetí třetině lidského života hodně dlouhá a důležitá doba. Jen si vezměme, co se dá za takovou dobu stihnout. V mládí je to přímo nekonečný čas, ve stáří doba, která uteče jako nic.
"Lidé si s časem spojují dva omyly," říká Ivo Toman, jeden z nejúspěšnějších školitelů manažerů a podnikatelů a autor knihy Debordelizace hlavy. "Jednak si myslí, že v budoucnu budou mít více času. Nebudou. Budou ho mít stejně. Za druhé, že čas se dá nějak ušetřit. Nedá. Je ho stále stejně. Dá se jen přeskupit. Hlavní je zbavit se zlodějů času. To jsou činnosti, které nepřinášejí žádnou hodnotu."
Penzisté nestíhají
Šedesátiletá Milena z Valašského Meziříčí se posledních pět let těšila, jak bude mít v penzi hodně času. V penzi je, ale stále často říká: Nestíhám. Nemám čas. Nevím, co dříve. Přitom má děti dospělé a žije sama s manželem v pěkném malém domku s malou zahradou. Vpodstatě na první pohled nemá co dělat. Jenže ona tráví dopoledne obíháním obchodů a zjišťováním, kde mají co levnější. V poledne se pouští do vaření, ale protože nenakoupila podle plánu, zjišťuje, že z toho, co má doma, neuvaří to, co zamýšlela, takže často běží ještě něco dokoupit. "Jsem chaotik," přiznává. "Často se mi stává, že doma chybí třeba cibule. Nebo začnu péct a zjistím, že nemám máslo. Nebo se pustím do pečení podle nového receptu a zjistím, že půlku receptu jsem opsala špatně. Tuhle jsem jela pro jablka na druhý konec města, protože je prodávala kamarádka. I s cestou mě vyšly dráž než kdybych je koupila vedle nás v krámu a ještě jsem cestou strávila hodinu, pak hodinu klábosením s tou kamarádkou a hodinu zase cestou zpátky. Takže, když odpoledne přijely děti, ten štrůdl pro ně jsem prostě nestihla upéct," směje se sama sobě.
Debordelizace hlavy
O čas se připravujeme sami. Bohužel, kdo se nenaučil s časem hospodaři v práci, obvykle ho pak má málo i v penzi. Přesněji, má pocit, že ho má málo. Úspěšní lidé naopak umí s časem v práci skvěle nakládat a pak ho mají i více na odpočinek a na své koníčky.
"Uvědomme si, že nikdy v historii lidé neměli tolik času jako my nyní, " upozorňuje Ivo Toman ve své knize Debordelizace hlavy. "Před sto lety bychom na překonání vzdálenosti sto kilometrů potřebovali jeden den, ne hodinu jako dnes. V roce 1900 umírali muži přirozenou smrtí průměrně ve šestačtyřiceti letech. Dnes žijí o třicet let déle. Máme nejvíce volného času, bohužel, ho nejvíce lidé tráví u televize nebo společenskými událostmi. Žijeme ve skvělé době a máme spoustu času. Přitom si naprostá většina lidí stěžuje, že ho má málo. Je to jen výmluva," tvrdí.
Tak se nad tím zamysleme, až zase budeme ve čtyři odpoledne zapínat televizi a koukat na seriál, který jsme už viděli. Abychom si jednou neřekli: Že já ten čas lépe neuvyužil, nevyužila.