Dříve byly karty jasně rozdány. Šedesátiletá žena byla babička s šátkem, ke které se celá vesnice chovala s úctou. Každý mladší, pokud to právě nebyl mimořádně nevychovaný spratek, věděl, že babičce je třeba pomoct s taškou, opravit ji sem tam něco na domku a pomoct ji sklidit jablka. Ale dnes to mají mladí těžší. Nevěříte?
Pro dobrotu na žebrotu
Tohle si nedávno vyprávěly dvě šestnáctileté slečny. „Pomůžu vám, abyste neuklouzla, řekla jsem sousedce, protože před domem byla ledovka. A ta babizna mně řekla: Ale nestarej se, Pavlínko, já nejsem ještě bába do starého železa, jak si o mně myslíš. Jen počkej, i ty zestárneš a poznáš, že se ke staršímu člověku nemusíš chovat jako mrzákovi. Byla jsem jako opařená. Je fakt, že vypadá skvěle, ale je v důchodu. Myslela jsem to dobře, netušila jsem, že ji tím urazím.“
„To já jednou pustila sednout ženskou v tramvaji a úplně jsem na ni viděla, jak jí to není vhod,“ přidává druhá dívka. „A víš, co mi řekla místo poděkování? Není třeba, slečinko.“
„A kolik jí bylo?“
„Co já vím? Určitě už byla v důchodu, i když byla mladistvě oblečená. Zezadu vypadala jako mladá holka. Až když jsem se jí podívala do obličeje, napadlo mě, že bych ji měla pustit sednout. Příště pustím jen babku o holích, jinak na to kašlu.“
Úsměvné historky, že ano? Ale zároveň stojí za zamyšlení. „Stáří popíráme a sami se vidíme ve starším věku jako mladší,“ říká Tamara Tošnerová, psychiatrička specializující se na stárnutí a autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. „Kontinuální změny nevnímáme, stárnutí svých blízkých, pokud se dramaticky a náhle nezměnili, také nevidíme.“
Ani deka, ale ani padák
Tím je vyjádřen celý problém celkem jasně. Zatímco my si připadáme v kondici, stále stejní a nestárnoucí (což je samozřejmě dobře pro náš psychický stav), okolí to může vnímat jinak. Ale pokud se na své stárnutí nedovedeme podívat z pohledu mladších, už to pro náš psychický stav až tak dobré být nemusí. I v tomto platí staré pořekadlo „zlatá střední cesta.“ Pokud je nám šedesát a pustí nás sednout šestnáctiletá dívka, prostě nemáme právo být na ni naštvaní proto, že nám tak dala najevo, že nás považuje za starou bábu, byť máme stejné džíny jako ona. Prostě jí musíme s úsměvem poděkovat, protože ve srovnání s ní opravdu jsme staré báby. Tak to zkrátka je a je lepší se tomu zasmát než se v tom dále pitvat.
A další příběh. Vypráví jej sedmdesátiletý vdovec. „K narozeninám jsem od dětí dostal deku, křeslo a lampu. Tak takhle mě vidí: Jako dědka, který se má zabalit do kárované deky, sedět v křesle a čekat na smrt. Nedal jsem rozladění najevo, ale asi to pochopily. Další rok se mě snacha i dcera trochu uštěpačně ptaly, co bych si přál, ať si řeknu. Klasicky jsem odpovídal, že nic, ale vnukovi jsem naznačil, ať mi hlavně nekupují žádné harampádí do bytu. A vnuci se mi složili na tandemový skok padákem. Jako mladý jsem občas skákal, byl jsem nadšený. No ano, mám potíže s klouby, měl jsem své síly více odhadnout. Vnuci to mysleli dobře, ale já si při doskoku poranil nohu tak, že mě lékař pořádně vynadal. Prostě jsem přecenil své síly. S dcerou i snachou teď není k vydržení, pořád mi to předhazují,“ vypráví.
Stárnutí přece není nemoc
„Dnes je trendem, že se lidé snaží vypadat mladší a za každou cenu se tak snaží chovat, což je sice výborné, ale přibývá těch, kteří přecení své síly,“ říká Kateřina Novotná, která pracuje jako ošetřovatelka seniorů. „Setkáváme se s obrovskými extrémy. Někteří lidé se v sedmdesáti chovají, jako by jejich život končil, jiní se v sedmdesáti urazí, když jim chcete podat ruku, když přeskakují potok na vysokohorské túře. Mám klienta, který si chtěl v osmdesáti zaplatit s cestovkou putování Kavkazem a když mu řekli, že je program zájezdu příliš namáhavý a nevhodný pro člověka jeho věku, rozčílil se a chtěl je žalovat kvůli diskriminaci. V cestovce přitom měli zkušenost, že nemocný starší člověk při podobném zájezdu brzdil ostatní účastníky a nakonec mu museli volat lékaře, což byl na Kavkaze dost problém,“ vysvětluje.
„Nikdo nechce být starý, to je přirozené a nic se na tom nemění v žádné době,“ uvádí Tamara Tošnerová. „Ale je pravda, že nikdy dříve jsme se nesnažili stárnutí tak intenzivně různými prostředky ovlivnit a zmírnit jeho vnější projevy. Počínaje kosmetikou proti vráskám, barvením vlasů a podobně.“
Přesto všechno bychom neměli zapomínat na to, že pro mladou generaci prostě jsme ti dříve narození. Za to není důvod se stydět a není důvod s tím bojovat. Mladým lidem je nepochybně sympatičtější osmdesátník, který si s vnukem povídá o cestování a prohlíží si s ním fotky z adrenalinových sportů, než osmdesátník, který se do adrenalinového sportu pouští a pak celou rodinu zaměstná tím, že o něj pečují, protože si zlomil nohu. Když si tohle přiznáme, bude to zase další zásada, díky které se nám ve vyšším věku bude žít lépe.