A přiznejme si, kolikrát jsme se do podobné situace v mladších letech sami dostali. Kdo někdy neřekl: Ach jo, chystá se k nám tchýně. Nebo: O víkendu přijede zase máma, no přece jí nemůžu říct, ať nejezdí.
Když ona pořád mluví
Neznamená to, že by se generace jedné rodiny, které toto prožívají, neměly rády, to vůbec ne. Jen jde o to, že mezigenerační návštěvy jsou riskantní podnik a podle toho by se k nim mělo přistupovat. Pečlivě je plánovat, šetřit s nimi a hlavně při nich být zábavný a mlčící zároveň.
„Mám maminku moc ráda, ale potíž je v tom, že pořád mluví,“ vypráví čtyřicetiletá Zdena. Žije v Praze, její máma, vdova, za ní často jezdí z Příbrami. „Chápu, že potřebuje být mezi lidmi, že má v Praze kam jít, pobaví se tady. Jenže ona pak týden sedí u mě v kuchyni, já přicházím v šest večer unavená z práce, ve které celý den mluvím, a máma řekne: Ty se se mnou vůbec nebavíš, asi jsem ti na obtíž. Já prostě už nemám sílu mluvit. Potřebuju si večer sednout, najíst se, umýt si vlasy, udělat nehty, naplnit pračku, uvařit synovi na zítra a u toho opravdu nejsem schopna s maminkou rozebírat, jaké šaty měla ta herečka ze seriálu, kterou potkala na Václavském náměstí a vypráví mi o tom už hodinu.“
A pohled z druhé strany. „Pokaždé, když přijdu k synovi, nevím, jak se chovat,“ vypráví sedmdesátiletá Vladimíra. „Tuhle jsem se zeptala, jestli nepotřebují utřít prach a syn se naštval, že nejsou žádné špindíry a utřou si ho sami. Jenže ho tam mají přímo vrstvu a já bych jim ho utřela tak ráda. Vím, že mají hodně práce a nemají na uklízení čas. Tak ráda bych jim pomohla. Raději se teda na nic neptám, nic neříkám. Dáme si kafe, hovor vázne, tak jdu po hodině domů. Za dva týdny syn zavolá a řekne: Stav se někdy, mami. Mám pocit, že to říká ze slušnosti. Ale vždycky hned další den vyrazím, jsem ráda, protože doma se ukrutně nudím.“
Deset pravidel
Takže si zkusme sepsat deset pravidel, kterými by se mezigenerační návštěvy měly řídit. Jsou užitečné pro ty mladší i starší a je celkem jedno, jestli se dotyční vidí jednou za půl roku nebo bydlí v jednom domě.
1. Nikdy se nenavštěvujeme „jen tak.“ Toto zlaté pravidlo před časem popsala herečka Iva Janžurová v jednom z rozhovorů. Žije ve velkém domě spolu s rodinami svých dvou dcer, každý má své patro. Herečka říká, že k nim zásadně nechodí bezdůvodně. „Přijít jen tak se slovy „jak se máte“ je vyloučeno. Známe to z mnoha komedií, není nic horšího, než neohlášená návštěva,“ říká.
2. Nescházíme se kvůli jídlu. Starší generace často trpí pocitem, že mladým je neustále třeba podstrojovat. Nosí buchty, dorty, gulášky, knedlíčky... Jenže přijít v třicetistupňovém vedru se zelím a kachnou v rendlíku a divit se, že syn a vnuci se do jídla ihned s nadšením nepustili, je hloupost. Jsme si opravdu jistí, že mladí o naše jídlo stojí? Nestravují se třeba jinak? Nekončí ten rendlík nakonec v lednici, neleží tam pak bez povšimnutí? Když jdeme na návštěvu, nechme se pozvat, pohostit, byť je to třeba jen káva a sušenka. Naopak, když zveme mladé k nám, nic nám nebrání se zeptat: Hele, ráda bych přichystala něco, co jsi míval v dětství rád, ale teď nevím, zda to pořád jíš? Chceš, ať uvařím svíčkovou, nebo teď jíš něco lehčího? Uvidíte, že děti si vděčně řeknou a nebude tak docházet k trapnému pobízení: Proč nejíš, vždyť jsem se s tím štrůdlem táhla přes celé město? Tak se s tím štrůdlem prostě netahejme.
3. Pochvalme toho, koho máme rádi. Pochvala nic nestojí a udělá každému dobře. Všímejme si na návštěvě, co je v bytě nového, co je tam hezké. Stačí říct: To je pěkný hrnek a atmosféra je hned příjemnější, než když tchýně řekne snaše: Ty nemáš záclony? Vždyť je ti sem večer vidět. Nebo: Ty sušíš prádlo v kuchyni? Vypadá to tady jako v prádelně…
4. Nemějme hlavní slovo. Zkusme se vcítit do toho, co naše dospělé děti prožívají. Už to nejsou děti, mají své starosti v práci, jsou unavené. Nečekejme od nich, že s námi budou celý víkend vesele klábosit. Je fajn, když nás pozvou na chatu, ale to neznamená, že se nám tam musejí celý víkend věnovat. Pěkné chvíle se dají sdílet i mlčením a mnohdy patří k těm nejhezčím.
5. Mluvme na rovinu. V jedné rodině to chodí takto: Prarodiče přijedou na návštěvu k synovi a řeknou: „Hele, Toníku, moc by nám pomohlo, kdybys nám toto léto pomohl ostříhat živý plot a opravit tu zídku u garáže. Dej vědět, kdy se ti to bude hodit, my už to nezvládneme a nemáme peníze na to, abychom si někoho najali.“. V druhé rodině to chodí takto: Prarodiče přijedou na návštěvu k synovi a říkají: „Ne, nic nepotřebujeme, nedělej si starosti, my už jsme si zvykli, že nemáš čas. Ne, my to zvládneme sami.“ No, kteří činí lépe, co myslíte?
6. Netrvejme na oslavách. Opravdu není nutno zvát na každý svátek či narozeniny padesát příbuzných a cítit se uražení, pokud se polovina z nich omluví. Není nic horšího, než se vnucovat s oslavami svých vlastních výročí. Pokud se příbuzní sami neozvou a nechtějí přijít, případně nás někam pozvat, prostě se s tím smiřme a oslavme si výročí pěkně sami nebo s kamarády, se sousedy. Prostě s tím, s kým nám je dobře. Takže klidně sami se sebou.
7. Neutrácejme. Nenosme na návštěvy k dětem a vnukům kytky, láhve, hračky. Jistě, maličkost pro vnouče nikdy neuškodí, ale je zbytečné dělat z pozvání k synovi či dceři oficiální událost a stát za dveřmi s pugetem v celofánu.
8. Nevyptávejme se. Nepokládejme otázky typu: Už jste splatili tu půjčku? A opravdu nemáte v manželství žádné problémy, zdáte se mi nějací divní? Máte vůbec nějaké úspory, když si každý rok dovolíte dovolenou u moře? I kdyby nám tyhle otázky hlodaly v hlavě, nepokládejme je. Jednoduše proto, že do života našich dospělých dětí nám už nic není.
9. Organizujme s předstihem. Pokud chcete pozvat mladé na návštěvu, nebo se vypravit k nim, neříkejte jim to dva dny předem. Pracující lidé s dětmi mají přece jen jiný časový program než penzisté. Ideální je zavolat: Ráda bych vás někdy viděla, když něco vymyslíte, dejte vědět, ideálně začátkem listopadu třeba, ano? Při této metodě je zaručeno, že si mladí pomyslí: Máme štěstí na ideální babičku, dědu, tchýni, tchána, dosaďte si, co je libo.
10. Užijme si péče. Neodmítejme nabídky na doprovod na zastávku, na odvoz domů a podobně. Nač si hrát na hrdiny? Je úplně normální, že dcera nebo syn odvezou svou mámu domů a nenechají ji ve tmě courat přes půl města. Hlavně se vyhněme situacím typu: „Mami, já tě odvezu.“ „Ne, já jdu sama.“ „Nemůžeš sama, je tma.“ „Neobtěžuj se, já to zvládnu.“ „Tak tě dovedu aspoň na zastávku.“ „Copak netrefím na zastávku?“
A to jedenácté pravidlo si můžeme vytvořit podle sebe. Protože každý, když se zamyslí, najde něco, čím vztahy v rodině při návštěvách a společných oslavách komplikuje. A kdo si to nepřizná, tomu není pomoci.