Při svém brouzdání po internetové seznamce a po chatu jsem kromě svého milého druhého JÁ, velké vody Zdenči, poznala i jednoho moc zajímavého člověka. Ten pán je jen o malinko mladší než já, ale co všechno umí a dokáže, nad tím mi zůstává rozum stát.
Fotografuje, natáčí videa, vytváří úžasné prezentace ze svých i cizích obrázků, dokáže upravovat fotky i hudbu na počítači (navíc vás to klidně ochotně naučí), prohání se na motorce, podniká výlety po vlastech českých.
Nejvíc mne ale fascinuje jedna jeho záliba. Tenhle pán totiž už asi 15 let létá na motorovém paraglaidu. A nejen že létá, on to i učí další zájemce. Takový koníček asi vyžaduje dost odvahy, ale zkuste mu říct, že byste se báli. Já to udělala a pěkně jsem to slízla. Posuďte sami:
„Řeči jako „já bych se bál“ mě vždy rozzuří. Jsou to kecy. Létat se někteří bojí, ale sednou do svých škodovek a jezdí po silnicích mezi tou zvěří, která dnes vládne. Hodně jich jezdí ožralých nebo zfetovaných. Nebo jim jen táta při výchově nějak opomněl sdělit, že existuje lidská ohleduplnost. Je to na cestách masakr ve velkém. Ale když jdu létat - vždy si stroj prohlédnu a zkontroluju. Na silnici je to nařízeno zákonem, ale zásadně se to nedělá. Při letu se absolutně soustředím, protože jisté menší riziko tu je. V autě se rozptylují hudbou, plkáním a podobně. Na silnici je to Ruská ruleta, to si nahoře dovolit nemůžu. Porovnávám, protože jsem nějaký čas jezdil s náklaďáky - vím své.“
O létání dokáže krásně vyprávět a já bych to mohla poslouchat hodiny. Jednou jsem se ho v naší mailové korespondenci zeptala, co ho na tom létání tak přitahuje, a to, co mi odpověděl, vám s jeho svolením předkládám:
„Spatřit krajinu, kterou znáš z výšky, je úchvatné! Je to ten nejkrásnější pohled. Dole lidi spěchají, pachtí se, jedou jako blázni autem, kamsi. Já vylétnu a krajina dole se jakoby zpomalí až zastaví. Je to zajímavý efekt, který znáš obráceně, když ti nad hlavou vysoko letí letadlo. Zdá se, že se pohybuje pomalu. Všechno na světě je klam.
A nahoře se musím soustředit na to, co dělám. Takže žabomyší starosti samy odlétnou a je jen tvůj svět okolo. Poletuju třeba nad vilkami u Turnova a dole voní moc silně pečení masa. Zakroutím frňákem a frčím dolů. Tam v zahradě gril a slabý proužek dýmu, voněly klobásy. Tak jsem tam chvíli poletoval. Na dece se zdvihly tři nahaté bohyně, které se tam v podvečer opalovaly. Mávaly, já taky. Ony nevěděly, že nahoře dělá rámus a čumí dědek. Prostě je to radost.
Dole na zemi navečer je již tma, ale nahoře je plné slunce. Moc hezké. A ty červánky, jdou slzy do očí. Dobře se to fotí.
Nebo mraky. Máme je každý den nahoře nad hlavou. Ale jen my dokážeme mít je pod nohama. Ty našedlé beránky se nahoře kvůli slunci rozzáří a jiskří jako jarní sníh. A letíš a můžeš ten oblak proletět. A ono se nic nestane, žádná rána do obličeje. Je to fakt jen pára. Vylétneš a celý i s foťákem jsem durch mokrej. Zajímavé, ale to se musí zažít. Vašek“
No řekněte, nemáte při čtení jeho odpovědí chuť, vznést se na tom pekelném stroji s ním?
Já ano!