Kdy vlastně jít do penze?
Ilustrační foto: ingimage.com

Kdy vlastně jít do penze?

15. 5. 2017

Existuje něco jako ideální čas, kdy seknout s prací? Konečně odpočívat, věnovat se koníčkům, cestovat? Pro někoho je to šedesátka, někdo nechce do důchodu ani v osmdesáti. S tím, jak se prodlužuje lidský věk, narůstá doba, kterou člověk tráví v penzi. Není to tak dávno, co žádný důchod v podstatě neexistoval. Lidé umírali ve věku, ve kterém by se dnešní lidé naštvali, kdyby se v souvislosti s nimi o penzi jen začalo mluvit.

Padesátiletí muži bývali udření, vrásčití starci. Nyní vedou firmy a mají malé děti. Ano, rozdíl ve vnímání věku, kdy je člověk zralý zvolnit, případně uvolnit místo mladším, je oproti minulosti přímo gigantický. Pětapadesátiletá Jitka z Prahy, která je celý život zaměstnána jako účetní a stejným oborem si i přivydělává, se rozhodla s prací skončit.

„Ze všech stran slyším, že jsem se zbláznila, že jsem mladá, že mám dál pracovat. Jenže jsem strašně unavená a vyčerpaná. V naší firmě se změnila šéfová. Nerozumíme si, nesouhlasím s jejím způsobem vedení, navíc mě nabádá k určitým machinacím s financemi. Mám toho plné zuby. Ráno vstávám s nechutí, několikrát jsem se v práci rozbrečela. Práce mi jde mnohem pomaleji než dříve. Pracuju od osmnácti let, nepřetržitě. Nemám děti, nebyla jsem tedy na mateřské, nebyla jsem ani na dlouhodobé nemocenské. Prostě celý život čumím do čísel a mám toho dost,“ vysvětluje. Má něco naspořeno, žije s manželem v malém domku, není náročná. Říká, že si spočetla, že vyžijí, i když pro ni bude nevýhodné, když s prací skončí předčasně. Přesto je odhodlána to udělat.

Sedmasedmdesátiletá Věra si naopak nedávno prodloužila pracovní smlouvu o další rok. Pracuje jako předkladatelka a korektorka v nakladatelství. „Doma mi říkají, ať už se na práci vykašlu. Ale kdybych se nemusela každé ráno upravit a vyrazit do práce, chátrala bych. Je to pro mě motor, nutnost nemyslet na to, že mě třeba něco bolí. Prostě musím do práce, tak jdu. Je to pro mě důležité a jsem šťastná, že mě tam stále chtějí. Ano, jsem často unavená, ale vím, že kdybych byla doma, byla bych unavená ještě víc, i když jinak. Navíc si každý rok vydělám tolik, abych si mohla dopřát kulturu, jednou ročně lázně, můžu si kupovat pěkné oblečení,“ vypráví.

Ideální čas na odchod do penze je téma, které vzbuzuje emoce a neshody mezi politiky, kteří o něm rozhodují, stejně jako mezi lidmi, kterých se osobně týká. „Je jasné, že v jiné situaci je vysokoškolák, který celý život pracuje v kanceláři a v jiné těžce manuálně pracující člověk. V některých profesích je prostě nemyslitelné, aby člověk pracoval do pětašedesáti či výše,“ připomíná gerontoložka Iva Holmerová.  

Za všechno může Bismarck  
Nyní je už jasné, že v budoucnosti se bude důchodový věk postupně zvyšovat i nad hranici 65 let. Je  samozřejmě na každém z nás, kdy se rozhodne do penze jít, ale ta pětašedesátka je zkrátka oficiální hranicí, od které má na penzi nárok. Počítá se s tím, že věk dožití nadále poroste a mluví se o určitém nároku strávit tedy v penzi čtvrtinu života. Dříve platilo, že čím více má žena dětí, tím dříve ji vzniká nárok na standardní penzi. Tyto rozdíly se však postupně mají snižovat až k úplnému sjednocení nezávisle na pohlaví a počtu dětí. Což však vzbuzuje velké emoce, protože je celkem pochopitelné, že například šikovná účetní či překladatelka může svou práci v pětašedesáti zvládat s přehledem, zatímco žena, který celý život pracovala v továrně u pásu, může mít už v padesáti naprosto odrovnaná záda či ruce.

„Mnozí starší lidé se na penzi těší, jiní ji naopak spojují se ztrátou společenského postavení a začnou se cítit být přebytečnými,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se ve svých knížkách Jak si vychutnat seniorská léta a Průvodce mýty a stereotypy ve stáří věnuje mimo jiné i tomuto tématu. A připomíná. „Nezapomínejme však, že v této roli se lidé nacházejí až od počátku dvacátého století. Povinné sociální pojištění je Bismarckova zásluha z konce 19. století, kdy jeho politika vyústila ve tři sociálně pojišťovací zákony: O nemocenském pojištění, o úrazovém pojištění a o pojištění pro případ invalidity a stáří. Bismarckovi také vděčíme za magickou hranici 65 let při odchodu do důchodu. V době, kdy se toto sociální zabezpečení začalo uplatňovat, se však tohoto věku dožívalo jen čtyřiapadesát procent mužů a dvaašedesát procent žen.“ Připomíná také, jaké se k odchodu do penze stavěl socialistický režim.

„Od roku 1948 byl brzký odchod do důchodu v období budování socialismu zřejmě především dárkem pro ženy, takže mohly jít do penze v čtyřiapadesáti letech, pokud měly tři děti. Je snad žena se třemi dětmi na prahu důchodu ve čtyřiapadesáti stará a nemocná?“ ptá se.  

Obecný strop? Umělý problém  
Pětašedesát let je tedy nyní hranice, od které mají lidé nárok na důchod a měli by do něj odejít. Tak to stanovili politici, ale samozřejmě nikdo nemůže nikoho nutit, aby v pětašedesáti do penze šel, pokud se cítí dobře a má příležitost pracovat. Na téma, kdy lidé považují za ideální odejít do důchodu, dělala průzkum pojišťovna NN. Vyplynulo  z něj, že čtyřicet čtyři procent žen by rádo šlo do penze už před šedesátkou, naopak sedmdesát jedna procent mužů by chtělo pracovat ještě v šedesáti až čtyřiašedesáti letech. Jenže žádné vládní nařízení a tabulka nevyřeší problém, který spočívá v tom, že každý člověk je jiný, každý má za sebou jiný životní příběh a tudíž je každý v odlišné psychické a fyzické kondici.

„Bádání nad obecným stropem odchodu do důchodu je tak trochu umělý problém,“ říká Iva Holmerová. „Podstatnější by bylo řešit to, aby lidé, kteří po padesátce svou dosavadní práci nezvládají, měli možnosti se uplatnit jinak. Ten, kdo chce pracovat, by tu možnost vždy měl mít,“ vysvětluje. Má totiž zkušenost, že u většiny lidí, kteří celý život těžce fyzicky pracovali, po padesátém pátém roku života výrazně přibývá invalidity. Takže mluvit o odchodu do penze v pětašedesáti u muže, který celý život pracoval manuálně v těžkém průmyslu, je ve většině případů nesmyslné. Naopak mnozí vědci či lékaři mohou klidně pracovat i po sedmdesátce a okolí jim bude říkat: Pane profesore, hlavně neodcházejte, potřebujeme vás tady.

Jisté je jedno: Ať už se rozhodneme jít do penze kdykoli nebo nám to politici kdykoli nařídí, jsme první generace, která v důchodu tráví téměř čtvrtinu svého života. Jestli je to důvod k radosti nebo ke smutku, to si musí posoudit každý sám. A sám se musí k tomuto faktu postavit tak, aby poslední část svého života prožil co možno nejlépe.        

důchody
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Myslím, že nejlepší jít do důchodu je tehdy, když člověk chce a může. Je to velice subjektivní záležitost. Sama jsem si tuto pro mne radostnou událost dopřála o dva roky dříve před řádným termínem a dosud jsem ani na vteřinu nezalitovala. S bývalými kolegy jsem v kontaktu a všichni se shodují na tom, že mi to svědčí.
Dagmar Pravečková
...naštěstí následující příklad mám jen odposlechnutý a navazuji na paní Zuzku; ano je tu i pohled zaměstnavatele. Například prostředí vysokých škol mívá docela velký problém s pány profesory, kteří neumí najít ten správný okamžik k odchodu. I když po celý produktivní věk byli kapacity, uznávanými vědci,... v závěru se mohou zdát studentům, asistentům i ostatním na škole spíš k posměchu. Je to smutné. Ale i tohle patří k rozhodnutí, kdy odejít z určitých pozic. Někdy je důvodem útěk z domova, kde sedí třeba ne příliš aktivní manželka a někdy jde opravdu o umění odejít se ctí...
Zuzana Pivcová
Mám-li ten správný čas brát z pozice zaměstnance a nikoliv zaměstnavatele, pak se opět dostávám k názoru, že je to individuální rozhodnutí toho kterého člověka. Jen on ví, jaký má fyzický i psychický potenciál, jak dalece ho práce baví a uspokojuje, zda ho zcela nepohlcuje a zbývá mu čas na další aktivní žití, jak dalece je potřebný finančně atd. Jenže často jde právě o to, že v práci není člověk svým pánem, i kdyby chtěl.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.