Lahůdkářství Lippert
Nebylo první ve městě, Josef Lippert je v roce 1892 koupil od jistého Ferdinanda Wandase. Lippertovo jméno se velice brzy stalo synonymem pro nejvybranější delikatesy a lahůdkářství. V pasáži Černá růže bylo cílem největších celebrit. Paštiky, studené nářezy, chlebíčky, humři, uherák… Podnik získal takový věhlas, že se stal dodavatelem C&K císařského dvora. Později, někdy ve dvacátých letech devatenáctého věku potom filiálkou tehdy už po čertech vyhlášené firmy Julius Meinl. Jak by také ne, když tam své úžasné kreace tvořil Jaromír Trejbal, vytrénovaný klientelou pařížského Ritzu. Do doby, než ho jeden z hvězdných hostí lahůdkářství, Vlasta Burian zlákal coby svého osobního kuchaře. Tahle historka má vůbec zajímavý průběh, dovolím si vám ji proto – s laskavým svolením velkého burianofila Pavla Holíka - nabídnout.
Trejbal se vrátil z Paříže a motivací pro práci u Lipperta byla potřeba naučit se německy (angličtinu a francouzštinu zvládal brilantně). Před silvestrem – nevím už, kterého roku, si tam Vlasta Burian objednal pohoštění pro oslavy ve své vile. Kuchař připravil nabídku nad rámec běžně nabízených dobrot, Burianovi je pomohl i odvézt domů. Potom už se vrátil na Příkopy jen, aby připravil slíbené silvestrovské menu pro Lippertovy stálé hosty, a se samotným lahůdkářem se potom rozloučil.
Lahůdkářství bez újmy přežilo i stěhování – do dnešní pasáže Broadway, výborně prosperovalo i během války. Klienty lahůdkářství navštěvovali i pohlaváři německých zástupců Říše, ovládajících Prahu. Dokonce se tvrdí, že když Adolfu Hitlerovi večer 15. března na Hradě snědla jeho suita večeři, zachránil ho právě Lippert svou šunkou a pivem, kterou nechal - neblahému abstinentu a vegetariánovi - doručit. Cestu do lahůdkářství na malou dobrotu a skleničku šampaňského si tam často našla i Lída Baarová.
Po válce pak přišlo to, co nutně přijít muselo. Vyvlastnění, znárodnění, a odsun rodiny Lippertů. Byli totiž Němci, navíc se Josef Lippert – ten v roce 1937 zemřel - ani jeho syn, netajili sympatiemi k nacistické filozofii a jejím představitelům. To byl konec salpikonu, paštikám lanýžům, i nadívaným křepelkám, řadám chlebíčků a všem dalším delikatesám, které jméno Lippert proslavily mezi pražskými gourmety. Neměl to ale být konec rodinného podnikání v oblasti pohostinství.
Jejich další štací byl Hotel Saský dvůr v Meiningenu, který Viktor Lippert koupil. Postupimská dohoda však zastavila spojence necelých dvacet kilometrů před městem, a Meiningen skončil v ruské okupační zóně, pozdější Německé demokratické republice. Stala se z něho jakási stranická škola německých komunistických kádrů. Ti ovšem pro lahůdky lepší společnosti mnoho pochopení neměli. Viktor jim nakonec hotel odprodal a rodině se podařilo, snad ještě před stavbou berlínské zdi, odstěhovat se do Spolkové republiky Německo. Nad jménem Lippert se tak zavřela voda.
Milan Ballík pro portál i60