Škubánky a náboženství? To bylo tak...
Ilustrační foto: pixabay.com

Škubánky a náboženství? To bylo tak...

1. 6. 2017

Ploužila jsem se ze školy pomaloučku, co noha nohu mine. Kdyby mě pan řídící nechal po škole, byla bych bez starostí. K obědu bych přišla pozdě a možná, že by na mě zůstala už jenom polévka. Ale nezdařilo se. Pan řídící moje vyrušování přehlížel a spokojil se jenom s napomenutím.

Dorazila jsem domů. Ještě pořád se podával oběd a jídla bylo dost. Vzala jsem si příbor a postavila se do fronty. Na talíři mi přistál veliký kvádr nechutné hmoty, na který kuchařka vysypala lžíci mletého máku s cukrem a na to její pomocnice kápla trošku rozpuštěného margarínu. Škubánky! Jak také jinak? Podávaly se každý týden ve čtvrtek. Neslaná a nemastná bramborová hmota se lepila na zuby, táhla se jak žvýkačka a nedala se polknout. Chytří sedmáci zabrali výhodná místa proti oknu a předváděli nám, jak se pohodlně zbavit neoblíbeného pokrmu. Pomocí polévkové lžíce obratně vystřelovali kusy škubánků otevřeným oknem ven. To bych nikdy nedokázala. Chtělo to cvik a ostražitost. Vychovatelka měla oči jako ostříž. Nezbývalo mi, než sedět a statečně polykat. Už jsem byla celá zpocená, s každým soustem se mi navalovalo, ale nedovolili nám odejít od stolu, dokud jsme všechno nedojedli, i kdybychom tam měli sedět až do večeře. Strašné. Ale přece jen existovala jedna výjimka. Pokud jste měli odpolední vyučování, mohli jste nechat oběd nedojedený a spěchat do školy. Jenže ve čtvrtek odpoledne se vyučovalo náboženství a tam jsem nechodila. Všechny děti v jednu hodinu třískly lžičkami a šťastně prchaly na náboženství, jen Kadlec a já jsme dál seděli nad talíři studených škubánků. Za těchto okolností by se do náboženství nepřihlásil jedině trouba. Vydala jsem se tedy do kanceláře.

Správkyně byla mou žádostí překvapena.
„Ty chceš chodit do náboženství? Víš přece, že si to tví rodiče nepřejí, že?“
„Já to vím, ale nechci žít v hříchu, chci se polepšit jako marnotratný syn a být zbožná,“ tvrdila jsem a ani jsem se nezačervenala. Možnost, že uniknu škubánkům, byla na dosah.
„Kam, prosím tě, chodíš na ty výrazy? Marnotratný syn... žít v hříchu...! Kdes to vzala?“ nestačila se divit správkyně.
„V katechismu, já si v něm čtu, jsou tam hezké příběhy a taky modlitby, už jednu umím,“ předváděla jsem docela přesvědčivě náboženské nadšení. Prostě komediantka a lhářka. To mně tedy šlo.
Správkyně si unaveně povzdechla. „No, tak dobrá. Choď si tam. Ale počítej s tím, že ti to tatínek brzy zatrhne.“
Sláva, sláva! Ze srdce mi spadl ohromný kusanec škubánků. Byla jsem svobodná! Bohužel jen do konce školního roku, než si tatínek prohlédl vysvědčení a na posledním řádku spatřil: „ Náboženství ........1“. Tím to skončilo.

Ale znovu jsem měla štěstí! Přišla nová kuchařka a ta škubánky nevařila.
„Děti je nemají rády, paní správkyně. Je škoda plýtvat potravinami, když mohu uvařit něco jiného a zdravějšího.“ Její hlas nám všem zněl jako hlas andělský.
Zbavila jsem se škubánků i náboženství a získala celé čtvrteční odpoledne, kdy všichni spěchali do školy, jen Kadlec a já jsme měli volno. A to se dalo dělat věcí!

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Vambleki
Lidičky, my byli strašně chudí a proto jsem do školní jídelny chodila ráda a jedla všechno a divila se, proč ostatním dětem nechutná třeba špenát, který já dodnes miluju.
ivana kosťunová
Zážitky ze školních jídelen máme asi všichni podobné. Proto se mi váš článek líbí .
Marie Seitlová
Škubánky s mákem a cukrem mám moc ráda. Ale musí být dobře udělané těsto.
Zuzana Pivcová
Ačkoliv jsem vyrůstala a stravovala se doma, tak škubánky jsme měli také často, protože to asi bylo dost levné. Nelezly do krku, měla jsem z nich ráda jen ten omaštěný ocukrovaný mák. Maminka, aby nás nějak pro ně získala, nám z nich vždycky vytvarovala nějaká zvířata, nejsnadněji myš. Když jsem pak začala chodit do školní jídelny, tak tam vařila moje teta a ta mi vždycky dala obrovský nášup, abych nebyla hubená. To bylo utrpení. Ve dveřích stál jeden z nejpřísnějších kantorů a vracel nás, když jsme nesli nedojedené jídlo do zbytků. Nebyla jsem rozmazlená, ale celkově jsem tehdy jedla minimálně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.