S Milánem za zády jsme vyrazili po dálnici směr jezero Lecco (součást jezera Lago di Como) a dále do Innsbrucku.
Hned po vjezdu na dálnici mě zaujal poutač Autogrill, a protože jsem chtěla vědět, jak se ta auta grilují, u jednoho jsme zastavili. Nuda, zase šlo jen a jen o jídlo. Teplý i studený bufet s tak pestrou nabídkou, od ryb až po právě grilované maso, že jsme nevěděli, co si vybrat. Nacpali jsme si bříška, a dobře jsme udělali, protože …
Cestou jsme míjeli tabule s italskými a německými nápisy, a tak jsme se dohadovali, zda jsme ještě v Itálii nebo v Rakousku, nebo levou nohou ve Švýcarsku, a nějak jsme přestali sledovat cestu. Najednou se před námi objevily poutače s textem „Vítáme účastníky Giro d´Italia“ (nebo tak nějak, můj volný překlad) a my začali stoupat a stoupat a serpentýnit. Všude, kde to šlo, byly zaparkované obytné vozy a kolem spousta cyklistů. Ocitli jsme se v místech, kde se druhý den jela etapa zmíněného závodu. Scenérie, které se nám otevíraly, byly tak úchvatné, že jsme stáli na každém možném odpočivadle (Vzpomněla jsem si tu na Ilonku a její horské pochody). Na vrcholku jsme zjistili, že je tu hodně Čechů, a dokonce i stánkový prodejce se nás zeptal česky, zda si dáme párek a zelí, víc se nenaučil. Cestou dolů se hodně zapotil náš Kuba (auto), brzdy dostaly zabrat. Obdivovala jsem, že i z této strany proti nám šlapali do pedálů dospěláčtí fanatikové různého věku.
V údolí se brzdy zchladily a mohli jsme zvesela upalovat do Innsbrucku. Dorazili jsme navečer, ubytovali se a ještě za světla stihli kouknout na Helblingův dům s barokní štukovou fasádou a Zlatou stříšku - pozdně gotický arkýř císaře Maxmiliána I., s 2657 pozlacenými měděnými šindeli. Náš hlavní cíl byl nechat se vyvézt lanovkou do výšky 2 200 m n.m na vrchol Gruabn a pokochat se jednak výhledem na město, ale hlavně na panoráma Alp. Dočetla jsem se, že lanovku projektovala architektka Zaha Hadid, britská architektka iránského původu (zemřela 2016), a že to je architektonický skvost. Střecha vstupní haly připomíná vlnu, nebo zimní alpskou krajinu. Měli jsme štěstí, bylo jasno a mohli jsme se kochat. Všude hory a jaké…. a sníh, hodně sněhu. Tady v Innsbrucku vše naplánované skončilo a mysleli jsme, že pojedeme rovnou domů.
To bychom ale nesměli být my, zvědavci zvědaví. Jak jsme se vzdalovali od Innsbrucku, krajina se měnila, přibývalo pastvin, až jsme měli obavy, že někde vykoukne ta fialová Milka. Před námi se nad dálnicí objevilo něco, co z dálky vypadalo jako natažený špagát. On to byl most, vlastně visutá lávka ve výšce 113m, spojující hrad Ehrenberg a pevnost Claudia na druhé straně. Je nejdelším svého druhu na světě (408m) a je zapsán v Guinessově knize rekordů. Uznejte, tak to jsme si nemohli nechat ujít. Přiznám, byl to divný pocit, nebála jsem se, ale když jsem stála uprostřed a zafoukal vítr, moc dobře mi nebylo. Po překonaném adrenalinu nás čekala poslední a oddychová zastávka – zámek šíleného krále Neuschwanstein. Prý je to takový lepenec stylů a slohů, mně se líbil. Bydlet bych tu ale nemohla, místnosti jsou hodně temné, i když krásné. Dokonce jsme měli k dispozici i česky namluveného průvodce. Odtud nás silnice zavedla směr Mnichov, kde jsme se přidali k autům hopsajícím po dálnici, a jelikož bylo hodně pozdě a na noc jsme nechtěli jet, ubytovali jsme se v motelu. Věříte, že i to bylo pro mě poprvé?
Po příjezdu do Česka, jsme se ještě zastavili ve Stříbře, Romča zavzpomínal na své vojenské působiště, na útvar 8011. Kasárna jsou polorozbořené, z některých budov jsou kanceláře, z jiných byty a buzerplac zarůstá travou. A to byla skutečná tečka za naším touláním.