Kam se poděly babičky

Moje babička ještě nosila šátek a jako ta "pravá" babička ! vypadala. Svou vzpomínku jsem na íčko napsala v článku Vzpomínka na babičku. Zemřela před 61 lety, ale vzpomínám na ni stále.

Jednu babičku jsem viděla jednou v životě a druhá nás vychovávala a nosila šátek. Byla docela od rány. Myslím, že naší vnučce by se taková babička moc nelíbila. Není nic špatného na tom, když o sebe i v pokročilém věku pečujeme. Neděláme to pro nikoho, jen pro sebe. A být v našem věku trochu sobci je jen pro naše dobro.

Měla jsem dvě babičky, šátkovou a kloboukovou. Obě byly v dobách mého dětství a mládí velmi aktivní, z důchodu ještě pracovaly na sezónních brigádách, jezdily na blízké i vzdálené výlety, měly kamarádky ... a samozřejmě mne, mou sestru ,bratrance a sestřenice hlídaly. Když měly čas. Stejně tak i rokenrolovo-hipísácké babičky mých dětí. Já jsem už též babička. Je to bezvadné. Ale víc než na pokrývce hlavy záleží na dobrém obutí. Kvalitní a pohodlná obuv , to je to oč tu běží. Všechny babičky, v šátku, klobouku i ty prostovlasé řešily botky, botky, botky.

Babičky a dědečkové jsou pořád stejní. Na vnějšku nezáleží. Ve svých vnoučatech vidíme pokračování svých dětí, nekriticky je milujeme, a máme na ně čas a trpělivost. Jestli babička skáče na trampolíně nebo sedí v křesle a háčkuje, není až zas tak důležité.

Hezké Maruško. Není větší odměnou pro babičku vidět, jak šťastně její rodina žije. A pro vnoučata je poznání, že babička není jen jejich, ten bratránek velký jako táta, je taky vnouček.

Moje babička se narodila v roce 1890, zemřela ve svých 82 letech. Celý život si ji pamatuji jen s šátkem na hlavě, pod ním skrývala svoje krásné vlasy - ve stáří byly úplně stříbrné. Byla dlouho vdovou, měla ke svému důchodu 120 korun na výměnku ještě kozu a slepičky. Já jsem byla její nejstarší vnučka a tak jsem si jí nejvíce užila a ona mi byla velikým vzor v mém životě. Její život - řídila se heslem "Modli se a pracuj..." Tehdy se všichni poctivě živili, pracovali a i více modlili, měli svůj život svázaný s Boží přírodou - vycházeli všichni dobře se svými sousedy i ostatními spoluobčany a i sami se sebou - v lidech bylo více lásky a nebylo tolik negativ - jako lež, závist nebo dokonce nenávist... Život měl svůj řád a všichni v něm byli celkem spokojeni... Dnes je mi 71 let, jsem mnohonásobnou laskavou a milující babičkou, která chce svým vnoučatům předávat jen to nejlepší. Snažím se být jim dobrou kamarádkou při jejich hrách i při práci. Vím co je to občas jezdit s vnoučaty na lyžích, na bruslích, plavat s nimi, jezdit na kole, skákat přes švihadlo, cvrnkat s nimi kuličky, hrát slovní fotbal, vyprávět pohádky, fotografovat s nimi, učit je šít, plést, vařit, uklízet a péct s nimi a být jim vždy na blízku v pomoci a s dobrou radou i slovem. Ale když jim ukazuji někdy svoji babičku v šátku, tak jsem potěšena, že mi říkají - ta byla krásná... Ale největším štěstím pro mne je, že všechny moje tři děti žijí v prvních manželstvích modelem - tatínek, maminka a děti - za což v duchu velmi pokorně děkuji Pánu Bohu...

Doba v níž žijeme je náročná i na babičky. Mám 3 dospělé děti a 3 vnoučata. Dříve bych už byla v důchodu, přidáno 8 let takže ještě dlouho nebudu. Ženu po čtyřicítce už nikdo nechce zaměstnat, pro zaměstnavatele už je taková žena nerentabilní, proto musíme v konkurenci mladších a dravějších uspět. Jo znám i takové, co zapomněly stárnout a v padesáti vypadají jak diblíci , v culíčku, v mini, ale normální žena i když je babička musí být in, ¨vědět kdo je Anna a Elsa, auto McQueen, obsluhovat mobil, na počítači pouštět, skákat na tramlolíně, chodit s dětmi plavat, nebo jezdit na kole , Ale umění upect dobré buchty nebo vyprávět pohádky nám zůstalo. Hodně cestuji, chodím na kosmetiku, a na univerzitu 3. věku, kde se učím fotografovat a Angličtinu, ale když přijede 5ti letá vnučka a chytí mě kolem krku a říká ty jsi ta nejlepší babička v celim mym životě,je to to nejkrásnější vysvědčení.

Dnešní babičky jsou spíše takové kamarádky.

Zažila jsem svoji babičku v šátku, se stříbrnými dlouhými vlasy, které jí moje maminka a její dcera splétala do copánku. Byla to zlatá babička, které bylo 85 let, když umřela a mně bylo 6 leta chodila jsem do první třídy. Dnešní babičky se staly mladými babičkami, které chodí ještě do práce a díky příjmům si mohou užívat výletů, a také dnešních technických vymožeností. Také nejsme babička v šátku a pokud můžu tak s vnoučátky si klidně zahraji i míčovou hru. To moje babička byla jen doma, s knihou v ruce a večer co večer se modlila růženec. Je jiná doba, ale možná právě proto bych naši babičku ráda představila svým dcerám, aby viděly, jak tehdy babičky vypadaly. U mně byly zlaté, a láskyplné - nás vnoučátka moc milovala a dávala to najevo !

Já nikdy na svoji babičku nikdy nezapomenu milovala jsem ji ...nikdy nenosila šátek ....na tehdejší dobu byla šik :-)milovala moře v Jugoslávii a já pokud se dostanu o dovolené k moři tak si vždy udělám večerní chvilku pro sebe a jdu k moři koukat na hvězdy a přitom zdravím babičku vím ,že se na mě z hvězdičky dívá .....i slzičku uroním a to už je 26 let v nebíčku .... a já jsem dnes už taky šťastná babička 5 vnoučat :-)