Na den 5. července 2017 připadlo smutné dvacáté výročí katastrofálních povodní na Moravě. Jejich tragickým symbolem se stala obec Troubky. Ale živel řádil i na severu Moravy a v sousedním Polsku, řádil také v samotném srdci Moravy, v Olomouci.
I naše malá pohraniční obec, Mikulovice u Jeseníku, byla zasažena. 5. července začalo mžít, bylo takové divné ticho a utkvělo mi v paměti, že dokonce přestali zpívat ptáci. Byla to předzvěst něčeho hrozného, ničivého.
Mžení se změnilo v liják, z nebe padaly provazy deště. Lidské osudy se naplňovaly. Pokojná a líná řeka Bělá nestačila pojmout proudy vody ze svých malých přítoků. Tyto se rychle měnily v dravé horské řeky. A nesly s sebou neuvěřitelnou zkázu. Lilo, lilo, lilo.
Jen v naší obci voda strhla minimálně devět domů, brala zahradní chatky, ploty, auta. V řece plavaly celé stromy, mrtvý dobytek, lednička ... ještě svítíci škodovka. Nešel elektrický proud, plyn.
Temné, uplakané noci připomínaly válečné období.
Po celou dobu povodní byly Mikulovice a prakticky celé Jesenicko totálně odříznuty od zbytku republiky.
Vše, co vodě stálo v cestě, strhla s sebou. Mosty, lávky, silnice. Burácející kalná voda zatopila nespočet sklepů, domů, zahrad, ničila a ničila, nebylo pomoci.
U našeho splavu, kde jsme tehdy měli zahradu, spali ve stanu dva kluci. Naštěstí jsme tam přijeli včas. Po prohýřené noci vůbec neslyšeli, že voda hučí a burácí. Nemohli jsme je probudit a voda se už vylévala z břehů. Za pár hodin, už tam nestála ani naše chata, ovocné stromy - zahrada a dodnes je tam jen obrovská zarostlá díra.
Voda si vyžádala i daň nejkrutější. Ve vedlejší obci utonula žena.
Pojďte se podívat na fotografie, které vznikly před dvacetí lety.