V jižních Čechách v minulosti nebyla zrovna moc honosně zdobená keramika. Vládla tu chudoba, a tak se převážně vyráběla jen keramika užitková. Na Blatech se dělala blaťácká, vysloveně jednoduchá, málo zdobená a s jednoduchou glazurou, které se říká šlemovka, což je ta podřadnější hnědá, ne zrovna příliš vzhledná. Takže nic moc, původně lidová, prostá, hnědá, jednoduchá a skoro nezdobená.
Oproti Moravě, kde vládl relativní blahobyt a kde keramiku patřičně zdobili. V Bechyni poměrně logicky vznikla keramická škola. Je tu totiž všude území plné hlíny, té červené, která je na výrobu keramiky, ale i cihel nejvhodnější. Surovina, jež se především výborně hodí na točené džbánky a hrníčky, talíře a mísy. Bechyňská škola má velkou tradici. Vycházejí z ní dobří keramici, řemeslníci, kteří skutečně umí.
Paní Ivano, proč si člověk takto vybere?
Dobrá otázka! Nevěděla jsem do čeho jdu, netušila, co mě čeká. Roztřásla jsem se trémou a strachy, když jsem viděla výtvory svých předchůdců. Ale pak jsem si uvědomila, že se tam jdu vlastně učit to, co ti druzí už umí, tam, kde se tomu naučili. Jinak moje dcera se dala na stejnou dráhu, ale cestu měla už mnohem lehčí, věděla do čeho jde.
Takže jste, jak se říká, rodinná firma?
Asi tak, ale hodně malinká. Manžel je navíc jiná kategorie, jak sám tvrdí. Funguje coby keramický amatér, vlastně otrok, který chodí do hlavní práce - rentgenuje na poliklinice a pak se zavře do dílny a točí. Točí až má obroušené nehty, „ošlajfovaná“ i bříška prstů a červené oči. Přesto to dělá opravdu rád, chodí sem relaxovat. Točí hrníčky a odpočívá. Inu lepší je zapálený amatér, než otrávený profesionál. Já pak dělám vše ostatní.
Základem všeho je tedy zřejmě hlína…
Zcela určitě! Ze začátku jsme používali tu místní, červenou. A také jsme si ji sami původně připravovali, ale byl to boj. Ruční příprava je hrozně pracná a namáhavá. Nadšenec však musí projít tímto procesem a vyzkoušet si, jak se hlína správně připravuje, aby rozuměl a chápal. Stroje jsou drahé a nikdy by se na takovém množství, které zpracováváme my, nezaplatily. Hlínu tedy nyní kupujeme od dodavatelů. Není levná a ceny stále stoupají. Dnes platíme devět korun za kilogram. A z kila se vytočí tak džbáneček. Musí se vytočit o trochu větší, a tím, jak se vysouší a vypaluje, jeho hmotnosti ubývá. Počítáme tak dvanáct až patnáct procent na smrštění, a o to musí být vymodelovaný výtvor větší.
Zcela laická otázka: Takže dáte kopec hlíny na hrnčířský kruh, roztočíte, navlhčíte a tvarujete? Ano, asi tak. Pomocí vody, ne moc, jen navlhčit, aby to klouzalo, pomocí špachtliček, skalpelů, houbiček a hlavně rukou vytvářím, modeluji objekt, tvar takzvaně uměleckého díla. A potom se objekt sundává z hrnčířského kruhu, což není vůbec jednoduché, chce to trochu zručnosti. Tím, jak je všechno klouzavé, se snímání trochu vymyká a rádo bortí. Objekt je na kruhu přisátý celkem pevně. Musí se šikovně odříznout. Na to používáme plombový drátek, který je tvarovaný jako pilka. Tímto profilem se vlastně podřízne dno a celkem lehce sundá. Kdybychom odřezávali drátkem bez profilu, dno se znovu přilepí. Odříznu, sundám, opatrně přeložím na prkno a nechám schnout. Tím končí vlastně první díl mé práce.
Dostáváme se k procesu schnutí. Jak dlouho trvá?
Keramika schne pomalu, je dost rozmazlená... Nesmí na ni svítit sluníčko, nesmí mít průvan, ani moc teplo, ale ani moc chladno. Tak akorát. A jak dlouho schne? Těžko říci jednoznačně. Zcela zjednodušeně: Až z ní odejde voda. Ani dlouho, ani krátce. Poznáme, kdy je suchá, má pak jinou barvu a jen zkušenost nám dává jistotu správnosti. Svou roli hraje také velikost a tloušťka objektu. Nyní například zpracováváme hlínu, která je velmi choulostivá. Snáší se lépe s glazurou, kterou používáme, ale je velice „cimprlich“. Třeba nám odskakují uši. Třikrát vytočím džbánek a pokaždé mu uletí ucho. Takže musíme u nových materiálů nejdříve „vychytat blechy“ a pak na ně najít nějaké ty „fígle“, jak jim nadběhnout, aby zpracování nedělalo velké problémy. Do pece s výtvorem vlézt zkrátka nemůžeme, abychom vypalování pozorovali – právě tam většinou vzniknou zmíněné maléry. Každá trhlinka může mít několik důvodů. Musíme zjistit, zda jsme nevyběhli s teplotou příliš rychle nahoru nebo opačně.
Výtvor máme suchý. A pak šup s ním do pece?
Ano, následuje první výpal, takzvaný přežah. Ten probíhá při 950°C . Náběh je ale opatrný a velice pomalý. Do 560°C se jede tak sedm hodin, u větších kusů ještě pomaleji. Pec je většinou výrobky nabitá. V 560 se musí udělat pauza, pak se do oněch 950 může zvyšovat teplota trochu rychleji a zhruba půl hodiny se drží pec na konečné teplotě. Chlazení je ovšem též abnormálně pomalý proces. Nesmí se ochladit prudce, s teplotou se jde postupně dolů, určitě tak den a půl, někdy i dva.
Následuje glazura a malování?
První vypálení máme za sebou a můžeme nanášet glazuru. Glazura je vlastně sklovina - křemíkový prášek, rozdělaný ve vodě s příměsí barev. Může být lesklá nebo matná. Nanáší se štětcem či se polévá, nebo se v ní zvenku objekt potápí, také se může stříkat pistolí.
Když budu chtít modrý talíř s kytičkami, nejdříve si ho namočím v glazuře, a poté štětcem namaluji kytičky?
V principu ano, ale tak jednoduše nejde v keramice nic. Talířek se potopí, namočí - drží se při tom v kleštích. My používáme i techniku malování do syrové glazury. Takže můžeme hned po namočení nanášet štětečkem dekor. Keramika saje glazuru dobře, výrobek nemá mokrý vzhled, ale opět tu číhá záludnost: Musí se postupovat opatrně, aby se nesmazala. Hlavně je nutné očistit spodek dna, jinak by se pak přilepil v peci. Každá šmouha je vidět až po vypálení. Na výrobky už se nesmí nijak sahat a je doporučené opatrné zacházení, než se glazura vypálením zpevní. A také zde se v peci s teplotou musí nabíhat pomalu. Už sice ne tak extrémně jako při prvním výpalu, ale stejně se nesmí spěchat. Zboží se vypaluje na vyšší teplotu zhruba od 1 130°C do 1 180°C. Výšku teploty si musí každý vyzkoušet sám, ovlivňuje též i intenzitu barev. No a necháme vychladnout a pak už je výtvor prakticky hotový, samozřejmě pokud se nám podaří úspěšně překonat veškerá úskalí. Keramika umí být záludná, jejím největším nepřítelem je netrpělivost. Jakmile chvátáte, je zaděláno na problém.
Vyrobeno znamená i prodáno?
Vyrábíme hodně na zakázku pro obchodníky, kteří si u nás objednávají dle speciálních přání, jinak moc rádi jezdíme každým rokem v polovině září do Berouna na tradiční trhy keramiky. Ze začátku se tam moc lidí nehrnulo, ale dneska je to ohromná událost. Beroun vždycky doslova praská ve švech. My se tam velice těšíme a svědomitě se připravujeme. Bereme s sebou to nejhezčí zboží. Cítíme se tu být mezi svými, vyměňujeme si zkušenosti, máme přímý kontakt se zákazníky a obchodníky. Nádhera, to mi můžete věřit! Je takřka nesdělitelné, jak motivuje a potěší, když přijde zákazník, který kolem našeho stánku už prošel dvakrát, třikrát a řekne: „Víte, že tady máte tu nejhezčí keramiku?“ Přestože to může vypadat jen jako malinká odměna za tu lopotu, cítíte, že má vaše práce smysl a rozdáváte radost. Také jsme občas odjížděli po trhu domů a nevezli nic zpátky. Člověk by si nejraději hned sedl za kruh a točil, točil nonstop s elánem a vervou celé dny a noci. Poslední červencovou sobotu nás čekají další úžasné keramické trhy, tentokrát v Bechyni, takže si asi už umíte představit, jak to právě teď u nás vypadá.
Pavla Biscan pro portál i60
