„Nemáš pro mě nějaké místo?“ telefonoval nedávno sedmdesátiletý bývalý technik svému synovi, vysoce postavenému manažerovi.
„Co blázníš, tati? Vždyť jsi se tak těšil do penze. Plánovali jste s mámou, jak budete zahradničit, jezdit na výlety...“
„Já vím, ale já se nudím. Lezeme si na nervy. Potřebuju mezi lidi. Nechybí vám třeba vrátný? Nebo údržbář? Něco mi prostě sežeň.“
Podobných případů je hodně. „První dva roky v penzi byly otřesné,“ vzpomíná paní Eva z Ostravy. „Pořád jsem uklízela byt jako pitomá a volala dceři, jestli něco nepotřebuje. Lezla jsem na nervy sama sobě, dceři i manželovi. Došlo nám, že nejsme zvyklí být celý den spolu. Štvalo mě puštěné rádio, vypnuté rádio, zapnutý počítač, vypnutý počítač, štvalo mě úplně všechno.“ Dokonce se svěřila sousedce psycholožce. Uslyšela: Klid, to je úplně normální.
Britští psychologové nedávno zkoumali, jak lidem změnil život odchod do penze. Plných sedmdesát procent dotázaných uvedlo, že se do důchodu těšili, ale zároveň se v něm necítí spokojení. Drtivá většina dotázaných seniorů se shodla, že nejhorší byly první dva roky.
„Je mně to trapné přiznat, ale ukrutně se nudím. Shodujeme se na tom s většinou mých vrstevnic, které právě odešly do penze,“ říká Eva.
Zorganizujte si program
Právě neschopnost naložit s volným časem je to, co lidem v penzi často dělá problém.
„Kdo se nudil v době, kdy pracoval, bude se nudit i těsně před svou smrtí,“ říká socioložka Jiřina Šiklová. „Právě tito lidé bohužel vytvářejí negativní obraz stáří a pak to vypadá, že lidé v penzi jen sedí doma, nadávají a nudí se. Ale je spousta takových, kteří žijí naplněným životem, který se moc neliší od doby, kdy pracovali. Jenže ti na okolí působí, jako by v penzi vůbec nebyli, nestěžují si,“ vysvětluje.
Když se paní Eva radila s psycholožkou, jak s nadbytkem volného času naložit, dostala tuto radu: Pořiďte si diář. „Ten jsem měla v práci, ale na co by mi byl, když se nudím, když nic nemusím, když je jen na mě, jak s volným dnem naložím?“ oponovala. Dostala vysvětlení, že právě v tom je ta finta.
V penzi máme pocit, že není co plánovat, organizovat. Ale je. Psychologové radí zapisovat si do diáře, co máme v plánu. Třeba velký nákup v supermarketu, narozeniny kamarádky, abychom jí nezapomněli zavolat. Nebo třeba si klidně zapišme, že je třeba okopat záhon a ostříhat růže. Je to práce a tu je třeba plánovat. Když má den rozpis, lépe utíká a my nemáme večer pocit, že jsme ho jen tak nějak přežili.
Štěstí přeje připraveným
Další rada psychologů zní: Choďte ven, i když takzvaně není proč. Jeden muž přiznává, že strávil první rok v penzi tím, že se dopoledne chodil procházet do nákupního centra. „Žena nadávala, co tam dělám, ale mně pěkně uběhlo dopoledne tím, že jsem si prohlížel novou elektroniku, co se teď nosí a podobně. I když jsem nic nekupoval, byl jsem tam mezi mladými lidmi a měl jsem z toho dobrý pocit. Nikdo z rodiny mě ale nechápal.“
Nakonec jeho zábava měla efekt. Při prohlížení nových typů fotoaparátů se dal do řečí s jedním pánem, ten jej pozval do kroužku digitální fotografie a dotyčný získal do penze novou zálibu: učí se pracovat s fotkami na počítači. A ještě získal nové kamarády se stejným zájmem. „Kdybych neměl tenhle koníček, unudil bych se doma k smrti. Žena se stejně celé odpoledne dívá na seriály a já jsem tam zbytečný,“ vysvětluje.
Každý, komu se blíží penze, by si měl zavčasu naplánovat, jak ji chce trávit. Představit si, jak jeho dny budou vypadat, jak je chce užít, čím naplnit. Kdo už v penzi je, měl by se zamyslet, zda ji opravu užívá nebo přežívá. Psychiatrička Tamara Tošnerová dokonce říká: „Ideální je, začít nad životem v důchodu přemýšlet o deset let dříve. Představte si, jak se vám bude žít ve vašem bytě, co vám tam bude překážet, pokud budete mít problémy s pohybem, zda se do něj po schodech vůbec dostanete. S tím souvisí i představa, co celé ty dny pak budete dělat.“
Ano, je to důležité. Čím se dožíváme vyššího věku ve slušné kondici, tím se prodlužuje doba, kterou trávíme v penzi. Je to mnohdy i dvacet let. A přece nenecháme dvacet let jen tak prošumět.
