„Musíš se přemoct,“ říká jednaosmdesátiletá Dagmar své o deset let mladší sousedce Evě. Dagmar je ve výborné kondici a každý den má přesně daný harmonogram, co musí udělat. Zahradu spolu se svým mužem sekají každý týden, jejich trávník je perfektní. Jak se objeví miniaturní plevel, Dagmar vyráží na boj proti němu. Tvaruje stromy a keře do pravidelných kuliček. Každý večer vyráží na svižnou vycházku. K tomu chodí na angličtinu, každý týden ke kadeřnici, každý týden má setkání s přáteli večer v restauraci. Na drobné nákupy jezdí na kole, cvičí jógu. Všichni ji obdivují, jak je vitální.
„Jenom já a její muž víme, že se pak doma vždy večer zhroutí, zhltne hrst prášků proti všemu možnému a je úplně vyřízená. Ale za žádnou cenu by si nepřiznala, že na něco nestačí,“ říká sousedka Eva. A dodává: „Říká mi, že jsem líná, že marním svůj čas. Jenže já si ráda čtu, takže často prostě jen tak sedím na zahradě a čtu. Když mě bolí klouby, tak si natáhnu nohy, ale nesnažím se to překonat, rozcvičit, rozchodit. Můj životní styl je zkrátka podobný tomu, jak staří lidé žili kdysi. Dnes jsem kvůli tomu divná. Nelíbí se mi, že si mnozí lidé neumějí svůj věk přiznat a za každou cenu se honí a ještě více si huntují zdraví.“
Co je kumulace rolí?
Dva názory, dva odlišné přístupy k životu. Ten první, Dagmařin však nyní převažuje. Socioložka Lucie Vidovičová řadu let zkoumá život seniorů. V jedné ze svých studií uvádí, že pro řadu lidí je období takzvaného třetího věku nyní jedním z nejnáročnějších vůbec. „Kombinuje totiž některé aspekty stárnutí, ke kterým může patřit změna fyzických a kognitivních schopností či prostě jen pozvolný úbytek sil, zároveň však znamená životní etapu, ve které jsou na jedince nyní kladeny původní i nové nároky.“ To znamená, že řada lidí vyššího věku ještě stále pracuje, má své přátelé, původní koníčky, tedy stejné povinnosti a záliby jako v době, když byli mladší, ale zároveň k nim přibyly povinnosti nové.
„Péče o vnoučata, péče o staré rodiče, což je problém, který se týká hodně takzvaných mladých seniorů a souvisí s tím, jak se lidský život prodlužuje. Zároveň si lidé chtějí volného času co nejvíce užít, vyplnit ho, volný čas už pro ně neznamená, že budou sedět u televize nebo doma háčkovat,“ říká socioložka. Nazývá tento jev kumulací rolí. Jinými slovy, současní senioři toho mnohdy mají na práci víc než mladí lidé. „Může, ale samozřejmě nemusí, to přinášet rizika spojená s kumulací rolí, které mohou vést k pocitům přílišné zátěže a bývají spojována s rizikem snížené kvality života,“ upozorňuje.
Nemoc? O tom se nemluví
Jenže to aktivní senioři neradí slyší. Trendem je působit mladistvě a k němu se řeči o tom, co kde koho bolí, nehodí. „Uvědomila jsem si, že se v mém okolí čím dál méně mluví o nemocech,“ říká dvaasedmdesátiletá Karla. „Moje máma si ve věku, ve kterém jsem nyní já, povídala se sousedkami zásadně o nemocech, o tom, komu se co stalo a kdo kde umřel. Začít dnes s takovými řečmi u nás v kurzu malování nebo na mém pravidelném setkání s kamarádkami, poslaly by mě do háje. Mám pocit, že mluvíme jen o tom, kde jsme byly, co jsme viděly, co jsme si koupily, co plánujeme, kam pojedeme,“ říká se smíchem.
Dejme slovo opět socioložce Lucii Vidovičové: „Na lidi vyššího věku jsou nyní kladen nároky, aby prodlužovali svou ekonomickou aktivitu, věnovali se dobrovolnictví, dále se vzdělávali, byli vzory pro mladší generace, pěstovali různé formy osobního rozvoje a péče o sebe. Senior budoucnosti: pilně se vzdělává, podniká a nestraní se lidí, to je novinový titulek, který tato očekávání kladená na role seniorů shrnuje a tlumočí do veřejného diskurzu. Naplněný volný čas ve stáří se tak nestává pouze otevřenou možností, ale téměř povinností.“
A v tom je problém. V některých lidech tento stav společnosti může vyvolávat touhu být takzvaně ideální senior. Je to stejné, jako když mladé ženy díky společenských a módním časopisům podlehnou pocitu, že musí být ideálně krásné, pak být ideálními matkami, to znamená zvládat náročnou práci, zároveň výchovu dětí a ještě mít perfektně uklizenou domácnost zařízenou nejmodernějšími spotřebiči. Je to stejné, jako když se mladí muži honí za kariérou, vezmou si gigantické hypotéky, protože mají pocit, že správný, ideální muž dneška vydělává spoustu peněz, má dům, jezdí v kvalitním autě a uživí bez problémů rodinu. Podobná honba za jakýmsi ideálem se stává naplněním života i v případě některých seniorů. Je to poměrně nový jev, ale je to tak.
„Mám pocit, že kdybych se jen tak flákala, zestárnu,“ popisuje své pocity sedmašedesátiletá Ilona. „Můj muž mi nadává, že pořád něco vymýšlím, dělám. On je klidnější, penzi si představuje tak, že bude chodit po lese a pak doma sedět u počítače. Já vymýšlím aktivity. Koupila jsem nám wellnes pobyt, ale moc jsme si ho neužili. Jeli jsme z Ostravy až do Jeseníků, manžel byl řízením unavený, navíc zrovna pršelo, cesta byla náročná. Když jsme dojeli, chtěl si odpočinout, spát. Já trvala na tom, že musí na procedury. Přece nejede někam, aby tam spal. Nakonec jsem byla unavená taky, ani jsme všechny procedury nevyčerpali, nešli jsme ani na výlety, které jsem naplánovala. Já mu říkám, že v takových případech je třeba se překonat. On říká, že bych si konečně měla uvědomit, že jsme zestárli a trochu zmírnit tempo.“
Platí to, co ve všech jiných případech. Každý člověk je jiný. Někdo je v sedmdesáti v lepší kondici než čtyřicátníci, jiný touží po klidu a domácím posezení u seriálu. Podstatné je, aby každý dělal to, co mu činí dobře na těle i na duši a vykašlal se na novinové titulky, které nám vysvětlují, jak se má nebo přímo musí správný současný senior chovat.
