Někdy člověk dogma potřebuje
Foto: archiv autora

Někdy člověk dogma potřebuje

21. 8. 2017

"Dogma (pl. dogmata; řec. δόγμα dogma názor, učení; δοκεῖν dokein ukazovat se správným) je výslovné tvrzení čili teze, o němž se v dané oblasti nebo v určitém společenství nepochybuje." To říká Wikipedie.

Většinou se hovoří o církevních dogmatech. Tedy tvrzení v otázkách víry. K tomu se dostaneme. Hovoříme také o dogmatikovi. Člověku, který nechce připustit diskuzi o svých názorech. Vůbec všeobecně je dogma vnímáno jako něco nepatřičného, asociálního, společensky nepřípustného. Každé tvrzení má být přístupné zvážení, posouzení, případně kritice, či pokusu o vyvrácení. Dobře. Souhlasím. Každé pravidlo má však své výjimky. I dogma. Někdy to bez něj nejde.

Začnu hodně zjednodušeným, hypotetickým příkladem. Představte si skok do propasti. Sotva skočíte, objeví se pod vámi síť, která vás zachytí. Skočíte a tu síť si vytvoříte ve své hlavě. Ona se zhmotní, bude tam a dopadnete do ní bezpečně. Vytvoří se to tak, jak si to budete představovat ve své hlavě. Skvělé, že ano? Ale má to háček. Tedy spíše pořádný hák. Nesmíte si v hlavě ani na okamžik vytvořit představu, že tam není. Protože by nastala situace z vaší hlavy. Tedy ta, že síť tam není, a pak skutečně padáte do propasti. Pokud skáčete do propasti běžně a víte, že stačí chtít a síť tam vždy spolehlivě je, tak je to brnkačka. Ale zkuste skočit poprvé a nezapochybovat. Jak si ověřit, že to funguje? Matematicky to vypočítat nejde. Musíte stoprocentně věřit, že to funguje. Ale fungovat to bude jedině, až tomu budete stoprocentně věřit. Jak tomu věřit, když to nemáte vyzkoušené? Vznikne vám tady začarovaný kruh. Jak z toho ven? Jak skočit a nezapochybovat? A tady přichází na pomoc dogma. Dogma, jako tvrzení, které je fakt, o kterém se prostě v žádném případě nepochybuje. Dogma říká, že tam ta síť je, nikoho nenapadne, že by tam nebyla, tedy tam skutečně je. Funguje dogma, funguje záchranná síť. Můžete skočit bez obav.

Teď od hypotetické situace do reálu. Nebudu nikoho rozhodně nabádat, aby skákal do propasti a představoval si, jak se pod ním zhmotňuje záchranná síť. Tolik víry v moje tvrzení zase nemáte, aby vám to vyšlo. Budu pokračovat. Jako základ musíme přijmout na první pohled nepřijatelnou myšlenku, že to, co se odehrává v naší hlavě, má vliv na budoucnost, ale i na minulost. Na minulost? Zní to také jako nesmysl. Co je minulostí, už se přece nedá změnit. A je to pravda. Ale i tím, co se děje teď, ovlivňujeme to, co se už stalo. Nebudu se pouštět do přednášky o zákonitostech kvantové mechaniky. Ale vpodstatě jde o to, že vše se děje v jediném okamžiku. Čas je veličina, která vzniká až pohybem hmoty v prostoru. Tedy v našem případě záleží na tom, jak se naše hmotné tělo pohybuje vesmírem. Čím rychleji se pohybujeme, tím je větší odstup mezi příčinou a následkem. Ale obojí vzniká v jeden okamžik. Jinak je to jako krejčovský metr z gumy. Když ho víc natáhneme, pořád bude mít tisíc dílků, budou dál od sebe, ale pořád jich bude tisíc. To jenom my, jak se pohybujeme prostorem, tak vnímáme, že něco se stalo dávno a něco se stane až za dlouho. Ještě jednou zopakuji, že čas vzniká pohybem hmoty v prostoru. Opakuji to proto, abychom si uvědomili, že myšlenka nemá žádné atributy hmoty, a tudíž se nepodřizuje vlastnostem naší časové osy a stále působí na události stejně, jako by se odehrávaly všechny současně. Tedy působení myšlenky nerozlišuje minulost a budoucnost. Ale myšlenka události ovlivňuje. V kvantové fyzice už s tím běžně vědci při provádění pokusů počítají.

Všeobecně rozšířený omyl je, že požádáte Boha a on se nad vámi slituje a dostanete to. Věřící budou tvrdit, kolikrát Boha požádali, kolikrát se za něco modlili a Bůh je skutečně vyslyšel. Omyl. To, co dostali, to dostali díky tomu, že "věřili", že to dostanou. Čím víc víry v Boha, tím jasnější obraz úspěchu v hlavě a méně pochybností. Ten neochvějný obraz v hlavě, ten měl vliv na následující události. Ne Bůh, jako nějaká osoba, nýbrž bůh jako princip, na kterém myšlenky působí na události. Modlitba je vlastně jen jiný výraz pro přání. Myslím skutečnou modlitbu. Ne recitaci nějaké básničky z modlitební knížky. Je to přání, které je směrováno konkrétně k nějakému bohu či božstvu. Je jedno, jak si kdo boha představuje. Může to být stařec na obláčku, totem, slunce, socha, vesmír, příroda, posvátné zvíře, cokoliv. Je to jedno. Hlavně věřit. Každá pochybnost maří tu sílu myšlenky, která může na události působit jednoznačným směrem. Jak věřit bez pochybností? Tu přichází náboženství a přináší dogmata. Bůh existuje a basta fidli. O tom se nepochybuje. A to je vyvedení z bludného kruhu. Dokud síle modlitby neuvěříš, ničeho její pomocí nedosáhneš. Dokud modlitbou ničeho nedosáhneš, neuvěříš, že je to možné. Začarovaný bludný kruh, jako s tou záchrannou sítí nad propastí. Nejde o Boha, jde o víru. Bible je toho plná. To je pomalu na každé stránce. Víra tvá tě uzdravila. Přej si a bude ti dáno. Dokážou to ti, kdo uvěří atd. Jde především o tu víru. K tomu už se může bůh nebo božstvo dodat libovolné. Samozřejmě, že když nějaké náboženství nabídne nějaké božstvo a s ním spojené dogma, tak každý, kdo je tím vyveden z toho bludného kruhu a modlení (působení na události) mu pak funguje, ten se stane horlivým stoupencem právě tohoto náboženství a té jeho konkrétní představy boha. Takový věřící je přesvědčen, že ten dědeček na obláčku, socha, slunce, posvátné zvíře atd. mu plní jeho přání, a je pro toho svého jediného pravého boha schopen hodně udělat. To je snadno zneužitelné. Naprostá většina náboženství má od svých počátků nějaký morální kodex. V něm je láska k bližnímu, úcta k životu a spousta ctností. I tak se v historii odehrála spousta "náboženských" válek. To slovo jsem dal do úvozovky proto, že obrana toho jednoho jediného, správného boha, byla vždy jen záminka. Ti, kterým přijetí dogmatu změní náhle život, jsou tím naprosto nadšeni a fascinováni. Otvírá jim to nové, dosud netušené možnosti a zážitky. Tím větší, čím silnější je jejich víra. Nedivme se, že nejen, že svého boha chválí a v písních opěvují, ale jsou ochotni v té euforii sáhnout do kapsy a nechávat pro něj stavět obrovské, bohatě zdobené chrámy. Bohužel také třeba financovat armádu, dokonce i teroristy, kteří budou jejich představu boha bránit nebo šířit. To je otázka morálního kodexu toho kterého náboženství. V současné době je problematický hlavně Korán, který věřícím přímo přikazuje šířit islám bez ohledu na životy lidí, včetně života svých blízkých a života vlastního. Zároveň říká, že žádná lež, přetvářka, lest či úskok nejsou hříchem, pokud jsou v zájmu šíření islámu. A pod pojem "šíření islámu" se dá zahrnout ledacos. Řekl bych i oklamání nevěřícího. Jak jsem tolerantní ke všem církvím i náboženstvím, tak opravdu nemám rád islám.


Tak snad se mi podařilo vysvětlit, proč člověk tak nutně potřebuje dogmata, a taky jeden z důvodů, proč musí člověk mít nějakou představu boha a nebo božstva. Různá náboženství mimo jiné člověku dávají právě nějakého svého Boha (božstvo) a dogmata jako základ víry a tím i účinnost modliteb, a proto existují a existovat dlouho budou. Bez víry se může člověk modlit od rána do večera a nic si nevymodlí. Před lety se objevily knihy, které radí, jak si máte správně přát, aby vám vesmír vaše přání splnil. Základem je víra, že vám vesmír přání splní. Kniha je určena ateistům, aby se také mohli modlit k Bohu. Dává jim Boha (pro ateisty ho nazývá Vesmír), radí, jak se modlit (pro ateisty to je napsané jako "přát si") a dogma jako základ úspěchu: absolutně věřit, a spoléhat se, že to od vesmíru dostanete. Tedy myslete, mluvte a jednejte, jako byste to už dostali. (Např. taková je kniha "Objednávkový servis z vesmíru". Ale je jich oblíbených víc, i když všechny píšou totéž.) Ateistům, kteří závidí věřícím, že si mohou něco vymodlit, doporučuji. Princip je stejný a není tam jediné slovo jako, "Bůh", "modlitba" atd.

Kdo nemá víru v nějakého Boha, ten věří jen takové budoucnosti, o které ví, že ji může za všech okolností ovlivnit pouze vlastními silami. To se s představami, ve kterých vám pomáhá něco všemohoucího, nedá srovnat. A zjednodušeně řečeno: jaké představy, taková budoucnost.

K tomu, jak si vytvořit vlastní dogma na základě vlastní představy Boha, vede cesta dlouhá, kamenitá a plná slepých uliček. Mohl bych vyprávět. Pravověrní jakékoliv víry asi tenhle článek nepřijmou dobře. Předem se jim omlouvám. Vím, že jsem pro ně rouhač a neznaboh. Ateisté mne zase zařazují mezi pánbíčkáře. Jde o úhel pohledu. Zajímá mne, který čtenář bude mít jaký úhel pohledu na tento článek. Není to dogma, a proto jakoukoliv polemiku vítám.

 

 

mezi nebem a zemí Můj příběh
Hodnocení:
(4.3 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ilona Erika Kolář
Článek se mi líbí, znám lidi, kteří přešli po žhavém uhlí a znám lidi, kteří se "zázračně" uzdravili z nevyléčitelné nemoci, nad čímž lékaři kroutili hlavou. Všechno začíná v hlavě, hlavně si člověk musí uvědomit, proč přišel na tento svět a že není náhoda, do jaké rodiny se narodil a s jakými dispozicemi. Že si to vybral sám. Měl by pochopit, že pochází z božské podstaty a že je jedinečný, originál a je zde na tomto světě v bezpečí a nesmí se bát a nechat ovlivnit hrozbami. Věřím, že každá myšlenka se dá zhmotnit, jen se nesmí ani na chvilku zapochybovat. Pořád se učím, ne vždy se mi to daří, ale snažím a brát všechno, tak jak přichází, poděkovat za to dobré, ale i za to zlé. Hlavně necítit nějakou zášť. To jsem se ale dostala už úplně nějak jinam.
Lubomír Müller
Pane Libánský, je to dobrý a podnětný článek. Málokdy reaguji, ale dnes to dělám rád. Jistě by se dalo základní téma "víra - dogma - myšlenka - uskutečnění" podat ještě více srozumitelněji, bez odkazů na kvantovou fyziku a mechaniku a pohyb hmoty ve vesmíru, protože to komplikuje pochopení hlavního tématu těm, kdo se těmito jevy nezabývají. Vyzdvihujete však jednu důležitou pravdu (či dogma, chcete-li), a to, že přesvědčení bez pochybností dokáže změnit i to, co považujeme za nezměnitelné. V tom vidím hlavní jádro a poučení celé Vaší "studie". A funguje to. Každý si to může zkusit v oblasti svého zdraví (nemusí zkoušet skákat ze skály do záchrané sítě svého přesvědčení). Když bez pochybností uvěří svému zdraví (tělu), ono se uskuteční. Bude zdráv. Protože zdraví je funkční a hmatatelně prokazatelný stav (i když lékaři tvrdí, že zdravý člověk je jen špatně vyšetřený člověk). Představa úplného a trvalého zdraví je pro každého nezpochybnitelná (chce-li a není-li hypochondr). Představa, že levituji, že chodím po Měsíci, že komunikuji s mimozemskými bytostmi, že jsem neviditelný, apod., je naší zkušeností (genetickou) nepřijatelná zcela, a má vždy prvek pochybností. Proto se neuskuteční. Ale zdraví je naprogramováno geneticky jako zdraví. Takže ten, kdo je naprosto zdravý, protože si vytvořil "dogma zdraví" (neotřesitelnou víru v ně), ten tento princip pochopil a uplatnil a emocionálně prožil (a stále prožívá). To je praxe, vše ostatní jsou jen povídačky a teze. Emocionálně pravdivou víru ve své zdraví si může vytvořit každý. Zkuste to všichni. Jediné, co opravdu nefunguje, protože je to omezeno přírodními zákony, je, že tělo se přirozeně mění ke svému zániku, aby jako hmota pak přešlo do nové formy hmoty. Smrt si tedy vírou (sebesilnější vírou) neodstraníme ze života. Ale život si můžeme prodloužit a zlepšit, prožít ho lépe. To však už není jen otázka zdraví. A bylo by to na jiné téma.. Pane Jiří, díky za ten inspirativní čoánek.
Jiří Libánský
Zjistil jsem, že tento článek má za necelé tři dny přes tisíc zobrazení. Děkuji za zájem. Je to potěšující. I za komentáře děkuji, rád diskutuji.
Jiří Libánský
Pani Kosťunová, článek jsem si přečetl. I já jsem to zažil. Taky se mi stalo, že jsem zapochyboval o tom, že všechno je možné a najednou jsem si uvědomil, co blbnu, že jsem se dostal do nějaké divné dimenze a povídám si s černým zpoceným koněm. Taky se mi stalo, že se lidi kolem mě bavili, jakou má kdo auru a já nic, co by mohlo být aurou, neviděl. Připadal jsem si trochu méněcenný. Ale myslím, že ta snaha dostat se co nejdále a nejvýše je stejně významná, ať je ve fyzické a nebo duševní rovině. Člověk ty dveře otevře až když je připraven pochopit to, co je za nimi. To může být zítra, za pět let a nebo také nikdy. Já otevřel hodně dveří, ale stejně u dalších ještě netrpělivě čekám. Není v možnostech jednoho lidského života otevřít všechny. Zjistil jsem, že jsem se s některými otevřenými dveřmi už narodil. Tak si myslím, že to je asi nějaký průběžný proces a tím, že mi doslouží tohle současné tělo, ten proces neskončí.
ivana kosťunová
Na osmitisícovku bych lezla pouze v případě, že by na vrcholu byl třeba lék proti rakovině, nebo recept na věčné zdraví, nebo něco podobného. To bych lezla s vypětím všech sil, i kdybych tam měla vypustit duši. To by mi dávalo smysl. Mimochodem-na těchto místech prý jsou také zmrzlé výkaly těch, kteří tam už kdy vylezli :)) . Ale jistě je fajn, že jsou mezi námi lidé, kteří to vidí jinak a svým viděním nás obohacují. Za tuto debatu ale děkuji, protože jsem si definitivně ujasnila, proč se mi ty dveře z mého článku neotevřely. ( článek Něco na tom je na mém profilu. )
Lidmila Nejedlá
Jiří, já nemám podobné úvahy ráda, jsem pragmatický a materialisticky založený člověk. I když můj duchovní život je velmi bohatý. Náboženské dogma už ztratilo svoji sílu i význam pro zdravé pokolení. Víra dává naději, ale i svazuje. Je tolik užitečných možností, jak si dokázat svoji sílu a odvahu. Nač chodit po rozžhaveném uhlí. Ale tobě držím palce.
Hana Rypáčková
Nejprve je myšlenka a pak čin. Jinak by to nešlo. S vnoučkem, který se třeba bojí přejít přes potok po kládě, si říkáme nahlas : "To dám, přejdu to a nespadnu" . Sama to tak dělám, každý ví, kde na kterém místě potok přeskočí , už se vidí na druhém břehu..A každý třeba jinde. Když to zkusí mou cestou, nemusí se to podařit, nebyla to jeho volba...
Alena Vávrová
Kdysi mi jeden esoterik řekl, že víra (jakákoliv) začíná tam, kde končí vědění. Přes žhavé uhlí, ani na osmitisícovku se nechystám, ale ty lidi, co to dělají, překonávají sami sebe, v jejich puzení a víře chápu. Na vlastní kůži jsem již něco nepochopitelného a zároveň nezapomenutelného taky zažila. Tak se svým způsobem snažím nějak popasovat i s tímto článkem. Díky, Jiří.
Jiří Libánský
Paní Kosťunová, někdo leze na osmitisícovku. Co tím získá? Jsou tam jen šutry a sníh. Ale je dobré, že lidé mají touhu něco překonávat v něčem se zdokonalovat, něčeho dosáhnout. Je dobře, že každý je jiný a tak každý má svou cestu. Je hodně věcí, které existují, ale nejsme ochotni tu existenci připustit, protože je mozek nechápe. Kdo zažije něco nepochopitelného doslova "na vlastní kůži" tak je pak ke všemu nepochopitelnému otevřenější. A to ho v možnostech poznávání světa významně obohatí. Kdyby nic jiného, tak je to nezapomenutelný zážitek.
ivana kosťunová
Chápala jsem dogma cosi jako konstantu. Pokud to tak není, musím se ptát, k čemu já potřebuji schopnost přejít bosou nohou přes žhavé uhlí. Co tím získám já, či kdokoliv na této zemí. Proč bych o to měla usilovat ? Odpověď je - nic- , a závěr - já ke svému životu tedy dogmata nepotřebuji :))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.