Už jsem tady psala, že mám letitou kamarádku v Kroměříži. Od té doby, kdy je v důchodu a posléze odešla z práce, nemajíc zápřah, na který byla zvyklá, tak chodí dvakrát týdně cvičit do Sokola, jednou týdně na schůzky turistické party a o víkendech s nimi na rozličné túry. To všechno je pro ni málo, a tak se nechala zaměstnat, jako roznášečka letáků (chození je její hoby) a navíc si i přivydělá k důchodu. Jezdívám tam skoro každý měsíc na týden a v jednom z těch pobytových týdnů mi vyprávěla, jak na předzahrádce u jedné z vil jsou tři trsy levandule, ale hlavně – jsou přímo obsypané hemžícími se čmeláky všech velikostí. Je to úžasná podívaná, pokaždé se tam zastaví a nevěřícně zírá. Lákala mě na ten zázrak se podívat. Věřila jsem jí a neměla zájem odložit knihu a zvednout se z gauče. Po nemalém přemlouvání mi jednoho dne zabavila knihu, ve které jsem ležela už skoro tři dny, skopla mě z toho gauče a rezolutně mě vyhodila z bytu. Tak jsme šly. Páááááni, už z dálky byly ty trsy ve slunci podivně hemživé, ale když jsme nad nimi zůstaly v úžasu stát, poklesla mi brada. Takové množství čmeláčích miminek, batolat, puberťáků i tlusťoučkých brundibárů (nejspíš rodičovský dozor) krásně vybarvených jsem fakt v životě neviděla. A jak se snažili a jeden přes druhého poletovali a popásali se. Foťák jsem samozřejmě s sebou neměla, ale stejně by to nebylo ono, takže jsem si ten nádherný obraz odnesla v sobě.
Ale tahle příhoda mi připomněla příhodu hodně letitou z raného mládí.
Jsem holka z hospodářství. Tehdy jsme byly jen tři (čtvrtá přišla později). Na polích jsme znaly každou myš, krtka a brouky – žáby nebyly naše přítelkyně. Jednou, když jsme sbíraly na strništi klásky, jsme objevily na remízku hnízdo čmeláků. Chvíli jsme je pozorovaly, jak vylétají nebo zalétají do podzemí, a došlo nám, že to bude jejich domeček. Běžně jsme ničily vosí hnízda v naší blízkosti a za pomocí staříčka jsme dokonce zlikvidovaly i hnízdo sršňů (teda nebylo moc velké). A teď se nám naskytli čmeláci. Doma ve špajzu jsme našly starý kapku zrezlý a děravý drátěný poklop proti mouchám. K večeru, když se čmeláčí rodina sešla doma, jsme je přiklopily, a protože přes největší díru se nám jich pár vysmeklo, tak jsme nechaly nejmladší sestru na hlídce s palcem na díře a my se vydaly domů pro horkou vodu, kterou jsme je chtěly zlikvidovat. Tehdy nebyly rychlovarné konvice, ani jsme neměli elektrický nebo plynový sporák. Zkrátka se musela roztopit kamna a voda dát vařit. Jenže než tohle všechno uděláte, trvá to dost dlouho. Než se nám podařilo vodu přivést k varu, přiběhla se strašlivým řevem domů sestra s palcem jako bakule. Čmelákům se nelíbilo, že nemohou ven, a tak se pokusili překážku prokousat. Zfackovala nás babička, ale taky nám vysvětlila, že čmeláci jsou stejně užiteční jako včelky, kdo by dokázal opylit jetel a jiné rostliny, kdyby nebyli.
A tak do nás babička, pomalu ale jistě začala vtloukat moudrost obyčejného života.
