Nedávno jsem byla v obchodě a tam se se mnou dala do povídání známá z nedaleké vesnice, s kterou jsem se už ale léta neviděla... Na rozloučenou mi říká: "Vy jste stále stejná..."
Na tato slova jsem se jen pousmála a řekla - když si v koupelně nasadím své brýle, které mají 3 dioptrie - tak si myslím, že je tam někdo cizí...
Po cestě domů jsem si ihned vzpomenula na svoji maminku, která ve věku kolem 90 let mi často říkávala svou milou horáčtinou - ti ledi, ktery potkávám a poznávám, jsou všichni hezčí než bele v mládí - nechtěla jsem jí říkat, že je to tím, že jí zeslábl zrak a ona vidí hůř...
V prázdniny jsem zde měla také jednoho vnuka, s kterým jsem skenovala nějaké starší fotografie, abych je mohla někdy použít k článkům. Třináctiletý chlapec je ohodnotil velmi zajímavě - že jsou některé hodně "žertovné..."
A už je to moc dlouho, co jsem dostala hezkou prezentaci, uložila si ji do Archivu a chtěla bych z ní dnes použít jen několik málo myšlenek:
Když se podívám do zrcadla, mohla bych upadat téměř do zoufalství, vždyť se pomalu ani nepoznávám.
Ale není přece důvod před zrcadlem slzet - mám fantastické známé, tichý a klidný život - také svobodu, kterou věk přinesl. A také bych nikdy neměnila své prokvétající vlasy...
Mohu se jít projít, kam se mi zlíbí - prožívám vlastně období, kdy ještě hodně mohu, ale už málo musím...
Každé ráno mohu cítit vděčnost za každý krásný okamžik, který mi je dán, a každý večer za tyto nádherné chvíle mohu s velikou pokorou děkovat...
A vím moc dobře, že musím být vděčna i za svůj věk, neboť stáří to je cena za to, že jsem zůstala na živu.
V očích mládí vidíme plameny, zatímco v očích stáří vidíme světlo...
Nuže , ... jděme dál...
Není síla, která by zastavila ty, kdo sní - kteří znovu povstanou z popela, kteří hledají v životě hezké okamžiky, ale také nezapomínají, že čas neustále běží...
Na úvodní fotografii, která je z roku 1947, je vpravo úplně nahoře moje babička - bylo jí tehdy 57 let, já měla jeden rok. Jen jsem tím chtěla ukázat, jak tehdy takové vesnické babičky na Drahanské vrchovině chodily svátečně oblečené v neděli.
Ale ve všední dny většinou hlavně hodně manuálně pracovaly a přesto byly určitě také velmi rády na světě...