Když dospělé děti odešly z domova, bylo víc času na kamarádky. Dajka mne seznámila s Maruškou a Maruška s Aničkou. Nápad Marušky strávit spolu u Aničky týden dovolené byl přímo osudový. Potěšilo mne, jak jsme si rozuměly. Už neuvěřitelných 10 let se známe.
Anička je o pár let starší, o pár kilo štíhlejší, a protože je vytrénovaná svou zahradou, je i zdatnější. Na zahradě má vždy dost zeleniny a dost práce - takže pro mne, obyvatele paneláku, je příjemná změna jí občas přijet na pomoc. Někdy s pletím a zaléváním, někdy se žehlením, někdy s úpravou oblečení. Sklízet ve dvou třeba jablka je také zábavnější, než být u toho sama. Obě rády chodíme na houby a Anička už ví, kam sáhnout. Za ta léta chodí na houby na jisto: sem na bedly, jinam na křemeňáky, a protože zná daleko víc hub než já, něco z lesa donese vždy. O vše na zahradě i z lesa se Anička dovede se mnou rozdělit.
A máme ještě jednoho společného koníčka: zpěv při kytaře. "Nic si sem nevoz, oblečení Ti půjčím, ale nezapomeň kytaru!" A co zpíváme? Nejraději těch pár písní, které jsem se naučila z CD s židovskými písněmi. A pak také písně, které známe z církve. Ty, které se objevily po revoluci, i ty, které jsme zdědily po minulé generaci. Nejsem žádný virtuos, ale užíváme si to.
Loni jsem k Aničce přijela v sukni, kterou jsem si ušila. Byly to tři volány z modré látky, něco podobného jsem viděla v katalogu a rychle usoudila, že tohle ušít zvládnu. Okouzlilo mne, že to šlo ušít ze zbytků a tudíž zadarmo a Anička to také ocenila. Ze svých zásob vyndala modrou a béžovou látku. Snadno jsme se domluvily, že z modré látky bude sukně pro Aničku a z béžové by mohly být sukně dvě - pro každou jedna. A tak se stalo, že jsme na dovolenou pro seniory vyrazily v nových sukních: ve dvou stejných a ve dvou podobných. Vycházky do blízkého lázeňského města jsme si ve svých nových sukních o to víc užívaly. Užívaly jsme si i spaní ve společné chatce, obě chodíme spát brzo, protože k ránu už toho moc nenaspíme. Obě rády čteme a dokonce odhadneme, která kniha tu druhou potěší, když ji dostane jako dárek. I když si nejsme podobné, na dovolené zaměňovali naše jména: Mně říkali Aničko a Aničce Maruško. Nevadilo mi to, přivedlo mne to na myšlenku, že mám konečně sestru. Obě máme mladšího bratra a obě si postěžujeme, jak jsme v dětství trpěly jako "ta starší a rozumnější". Dneska už své brášky máme daleko, takže jsou nám vzácnější, ale sestru jsme vlastně neměly.
Na našem kamarádství je nečekané i to, že máme podobné slabosti. Obě jsme zvyklé šetřit víc, než je dneska zvykem, a obě jsme roztěkané. Bavíme jedna druhou vyprávěním, kde všude se dá zapomenout mobil a jak dlouho jsem tuhle hledala kalhoty, které už jsem měla dávno na sobě. Obě zápasíme s počítačem a ne vždy vítězíme. Obě se těžko loučíme s něčím, co by druhý dávno vyhodil. Takže v Aniččiných slabostech vidím ty svoje, a tak mi nedělá problém je tolerovat a odpouštět. A vůbec neberu jako samozřejmost, že jsme se setkaly. Anička je pro mne Božím darem. Už proto, že mám i jiné kamarádky, ale jen s Aničkou si takhle rozumím. Skamarádit se v důchodu není už tak jednoduché. Člověk má své zvyky a moc se přizpůsobovat bývá únavné. O to víc oceňuji, že přátelství s Aničkou je pro mne tak snadné.
Přeju čtenářkám, aby i ve vyšším věku potkaly spřízněnou duši, které nebude zatěžko přimhouřit oko nad slabostmi té druhé a potěší ji, že jste právě takové, jaké jste.
