Čeští penzisté příliš myslí na to, co po nich zůstane dětem a vnukům. Neradi prodávají své majetky, aby si zajistili na stáří zasloužený komfort.
Developeři mluví o byznysu budoucnosti. Řeč je o stavění dalších komplexů pro seniory. Těch, kde má člověk sám nebo v páru pěkné bydlení, a je na něm, zda se stará sám o sebe nebo si připlácí za různé služby, které jsou v areálu k dispozici. Od lékaře, přes paní, která přinese nákup, po uklízečku či sestru, jež pomůže s hygienou. Podle toho, co kdo potřebuje a jak se jeho zdravotní stav vyvíjí. Ideální model běžný v západní Evropě.
Jenže počítejme. Například v Průhonicích se v takovém luxusním objektu za nájem se službami platilo třicet tisíc měsíčně. Nebo se tam dal byteček přímo koupit za dva miliony. Z pohledu průměrného seniora šílené částky. Projekt zkrachoval. Na druhé straně, konkurenci se daří. Podnikatel Jaroslav Plesník, který založil síť zařízení Senior park, staví další a další areály a říká: "Není to byznys na rychlé zbohatnutí, ale kdyby to bylo ztrátové, nedělal bych to."
Čtrnáct, patnáct tisíc za měsíc, které se obvykle v takových areálech platí, je také hodně, přesto je o místa v nich zájem. Na podobný model sází mnoho velkých developerů. Vypadá to, že nabídka podobných zařízení bude brzy velká. Potíž je v tom, kde na ně potenciální klienti mají vzít.
"Mnozí čeští senioři jsou zvyklí, že by po nich mělo dětem a vnukům takzvaně něco zůstat, proto odmítají prodat své byty a za utržené peníze se nastěhovat někam, kde mají odpovídající služby," říká psychiatrička Tamara Tošnerová. "Nejsme zvyklí se na stáří takzvaně připravovat. A vlastním potřebám nadřazují potřeby dětí, vnuků."
Myslete sami na sebe
Jinými slovy: Babička téměř nejí, aby měla na to utáhnout všechny poplatky kolem svého velkého bytu, ale odmítá ho prodat a za nabízené dva miliony si platit péči a bydlení v pěkném penzionu. Trvá na tom, že byt po ní přece musí zůstat vnučce. Co na tom, že vnučka za ní jezdí jednou za rok a vydělává třicet tisíc, zatímco stará dáma už nevyjde do druhého patra a v zimě téměř netopí, aby ušetřila.
"Často se setkávám s tím, že seniorům velmi záleží na tom, aby po nich byty zůstaly vnukům. Kvůli tomu si nechtějí ve stáří dopřát nic lepšího, šetří, ba živoří," uvádí realitní makléřka Petra Novotná.
Přesto mají demografové jasno: Soukromá zařízení pro seniory mají budoucnost, i když jsou náklady na život v nich vysoké. Do penze se blíží generace lidí, která ještě stihla v devadesátých letech začít podnikat a mohou si teď ve vyšším věku dovolit určitý komfort.
"Lidí v důchodovém věku bude výrazně přibývat," míní demograf Tomáš Kučera. "I kdyby utráceli jen jako dnešní senioři, jsou z podnikatelského hlediska zajímavou skupinou, protože v součtu se kupní síla zvýší. Jakýkoli byznys zaměřený na seniory je zajímavý. Vždyť v roce 2060 bude šestkrát více lidí starších osmdesáti pěti let než jich je nyní."
Kdo čeká na místo v domově pro seniory dotovaném státem, má mizivou šanci. Například v Praze pobírá důchod okolo dvě stě sedmdesáti tisíc lidí, ale v domovech pro seniory tam je jen dva tisíce čtyři sta míst. Pro mnohé, kteří se ocitnou bez pomoci třeba ve vyšších patrech bez výtahu, je stěhování do areálů pro starší a nemocné lidi, jedinou šancí, jak dál žít důstojný život.
Těžko říct, jaká bude příští generace penzistů. Zda budou dále myslet jen na to, co po nich dětem a vnukům takzvaně zůstane. Nebo prodají byty a jiné rodinné cennosti a přestěhují se do pěkných areálů s parky, zahradami a péčí, jakou si vyberou. Levné to nikdy nebude. Ale třeba se stane společenskou normou toto: Milé děti, starali jsme se o vás celý život, tak teď se zbytek života budeme starat sami o sebe, ať se máme co nejlépe." V západních zemích takto hodně penzistů uvažuje naprosto běžně.
