Řeči o smrti. Jsou vhodné nebo ne?
Ilustrační foto: pixabay.com

Řeči o smrti. Jsou vhodné nebo ne?

24. 10. 2017

Už tady dlouho nebudu, umřu. Toto řekla babička své desetileté vnučce a v rodině byl oheň na střeše. S dětmi se přece o smrti nemluví, proč ji děsíš, slyšela ze všech stran.

Jedna společnost, která se zabývá internetovými průzkumy na různá témata, před časem dělala průzkum na téma: Co si myslíte o úloze seniorů v současné společnosti. Jedna z otázek, na kterou tam lidé odpovídali, byla ta, zda jim vadí, když starší lidé mluví o konci života a jak reagují, když se do takové situace dostanou. Tady je část komentářů a odpovědí lidí:

Člověk to občas slyší, už to ani nekomentuju.
Dala bych mu bibli a poslala ho do kostela.
Již se mi to stalo, šlo o dělení majetku. Nebylo to příjemné, protože se mi nelíbí představa, že tento člověk někdy odejde.
Mně by to vadilo a naštvalo. Nechtěla bych se o tom bavit.
Nemám takové debaty rád. Dokud se žije, tak se žije. Se smrtí se počítá, ale není třeba jí vycházet vstříc.
Nemám to ráda, většinou hned měním téma hovoru. Nerada na toto téma mluvím, diskusi bych ukončila.

Jsou tam i odpovědi chápavější, smířlivější, ale i z nich je znát, že jde o téma, se kterým je obtížné si poradit. Například: Mluvit o smrti je mi nepříjemné, vyhýbám se tomu, ale zároveň chápu, že ve vyšším věku už nad tím člověk přemýšlí a chce si některé věci dořešit. Mluvila bych s nimi o tom, protože to je pro jejich klid. Sama toto téma nemám zpracované, věřím na reinkarnaci, seniora vyslechnu, ale nerad.

„Málokdo se umí s tímto tématem vypořádat,“ říká Ladislav Kabelka, předseda České společnosti palitativní medicíny. „Se smrtí musíme počítat. Když přijde brzy, je to tragédie, ale život konečný je. S tím, jak jsme v České republice prodloužili život o sedm let, prodloužili jsme i léta v nemoci. Jenže se s tím jako společnost neumíme poprat. Nemluvme tedy o smrti, mluvme o životě v nemoci, který velmi často smrti předchází,“ upozorňuje.

Jenže to je stejně citlivé téma. Babička najednou není tou veselou babičkou, ke které celá rodina jezdila ráda na víkendy. Babička leží v léčebně pro dlouhodobě nemocné, protože její stav je tak špatný, že jí už v nemocnici nemohou pomoci. Vnučka tam na návštěvy chodit nechce. To už totiž není její babička. Je to mlčící cizí paní, která očima bloudí po místnosti a vůbec na vnučku nereaguje. Když už tak jí říká nějakým jiným jménem. Jak vnučce vysvětlit, proč je babička najednou jiná? Že tady brzy nebude? Že zemře a co to znamená? Má se vůbec něco takového malé holce vysvětlovat? Takové situace zažívá mnoho rodin. A nevědí, jak si s nimi poradit.

„Nedávno jsme zažili trapnou situaci. Pavlík se mě před dědou zeptal, kdy děda umře. Byli jsme za ním v nemocnici. Jenže děda nespal, slyšel to,“ vypráví maminka pětiletého Pavla. Vyhubovala mu, že takto se nemluví. Naopak Pavlíkův dědeček, který bojuje s onkologickým onemocněním, trval na tom, že by si s vnukem o svém zdravotním stavu promluvil. „Chtěl, abychom mu společně vysvětlili, že už tady dlouho nebude, že se má na to připravit. Jenže já si myslím, že mluvit s pětiletým děckem o smrti je nevhodné,“ trvá na svém Pavlova máma. Podle psychologů se mýlí. Problémem dnešní mladé generace je, že se nesetkávají se smrtí a tudíž ji vytěsňují ze svých životů jako by šlo o něco, co se jich netýká. Dříve bylo mnohem běžnější, že lidé umírali doma, že doma trávili poslední dny. Takže děti a mladí lidé viděli, co péče o starého nemocného příbuzného obnáší.

„Na téma umírání by rodiče měli s dětmi komunikovat už od útlého věku, samozřejmě jde o to, aby to bylo jazykem, kterému děti rozumí,“ tvrdil uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček a za pravdu mu dává i většina jeho současných mladších kolegů. Vycházejí i knížky, které rodičům napovídají, jak v takové citlivé situaci postupovat. Jednou ze zásad je, že by se dětem nemělo říkat, že příbuzný někam odjel nebo šel spát. Jde o velmi závádějící slova.

„Řekla jsem své šestileté vnučce, že jsem hodně nemocná a brzy usnu, takže se už nebudeme vídat. Ona na to nic. Asi po měsíci se mě zeptala, jestli půjdu spát do rakve a zda si tam sebou vezmu mobil, abych zavolala, aby mě mohli přijít vyndat, až se vzbudím. Došlo mi, že ona zřejmě z televize zná pohřby, že ví, že člověk je ukládán do rakve do země. Zřejmě jsem jí v hlavě způsobila pořádný zmatek. Styděla jsem se, jak jsem hloupá, jak s ní neumím srozumitelně mluvit. Jenže já nevím, jak mluvit o smrti a zároveň bych o ní s příbuznými mluvit chtěla. Cítím, že tady dlouho nebudu, chci vyslovit určitá přání. Ale kdykoli začnu, syn řekne tu obligátní větu, že tady budu ještě dlouho a je po všem,“ vypráví osmdesátiletá Květuše, která je vážně nemocná a lékaři jí sami naznačili, že její stav už nejde výrazně zlepšit.

Psycholožka Linda Goldman napsala knihu Jak mluvit s dětmi o smrti. Zahrnuje zajímavé poznatky a tipy k tomuto tématu. Některé je prospěšné si zapamatovat. „Buďte pravdiví. Děti mají vyvinutou vědomou i nevědomou vnímavost pro to, zda se jim lže. Vysvětlujte jednoduše. Více není vždy lépe. Děti se často spokojí s jednoduchou odpovědí s tím, že se kdykoli mohou zeptat na cokoli dalšího,“ uvádí.

Zkrátka, je to smutné téma, ale je součástí života  a týká se každého. Řeči o tom, že někdo někam odjede nebo usne, jsou sice milosrdná lež, ale fakt, že smrt je čas od času v každé rodině realitou, nezmění.

nemoci smrt
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Nejlépe to vyřešil lékař Hrušínský slovy "Víš co? Jeď se podívat do krematora v Pelhřimově. Ať víš, do čeho jdeš... (Bylo to ve filmu Vesničko má středisková? Teď si nějak nejsem jistý. To víte, to stáří...).
Zdenka Jírová
Mám dnes již 10letého vnoučka, který, bohužel, nikdy nepoznal svého tátu, ten náhle, nečekaně zemřel v jeho 4 měsících, Moc se na něho těšil, máme plno jejich společných fotek, ale to je všechno. Rozhodovali jsme se v rodině, jak a zda mu to vůbec říci, když se začal na tátu ptát. Dcera rozhodla, že mu řekne pravdu úměrně k jeho věku. Dlouho to probírali, ale pochopil to bez slz a křiku. Chodí na hrob, a klidně říká, že tam spí jeho táta. Občas o něm mluví jako by se nic nestalo. Dcera již několik let žije s přítelem, ale on mu táto neříká. Ví, že jeho táta umřel. Jinak se chovají jako v každé normální rodině.
Marie Pudichová
Občas mívám v péči dva vnuky. 6 a 4. Chodíváme spolu taky na hřbitov, na hrob mých rodičů a o smrti se bavíme úplně normálně jako o jiných věcech týkajících ze života. Neděsí je to, jsem přesvědčená že i děti by měli vědět, že život jednou skončí. Hlavně ty dospívající.
Květa Chobotová
smrti se nebojím, hovořila jsem i se svými dětmi o smrti.... je to jen proces, přestup na jinou stanici....
Oldřich Čepelka
Smrt může přežívat pouze jako součást životů těch, kteří žijí. Kenzaburó Óe (Nobelova cena za literaturu 1994) . - Život je příjemný a smrt je mírumilovná. Jen ten přechod je nepříjemný. (Isaac Asimov) - Pro mne je nejstrašnější představa vlastní bezmoci. To zažívají lidé, kteří jsou moderní medicínou udržování naživu, i když dávno věděli, že chtějí odejít...
Jana Šenbergerová
Jejda, psali jsme to současně a zdá se, že jsme se shodli. :-)
Jana Šenbergerová
Téma více než potřebné. Pokud jde o smrt, vždycky žasnu, jak málo jsme my, dospělí, dospělí. Uvedenou knihu bych si ráda přečetla. Neusínáme, neodjíždíme, odcházíme "jinam". Opotřebované tělo (pokud jsme staří), nepotřebné (pokud ještě staří nejsme) vrátíme tam, odkud vzešlo - do země, a je úplně jedno, jakým způsobem. To, co zbude (nejčastěji nazýváno duší) se také vrátí, odkud přišlo. Hmota = energie a ta, jak známo, ta se nemůže ztratit, jen se neustále proměňuje, protože podléhá zákonu o zachování energie. Všichni jsme se narodili a musíme umřít (zatím). Tak proč si z toho děláme noční můru, to opravdu nechápu. Omlouvat to strachem o ty, které milujeme, je bezpředmětné. Dříve nebo později se zase někdy někde sejdeme. Vůbec tomu nemusíte věřit, ale věřte tomu, že by vás to zbavilo zbytečného strachu, kdybyste o tom přemýšleli. Dříve nebo později dá věda těmto myšlenkám za pravdu.
Jiří Libánský
Lidé se podvědomě bojí všeho neznámého. Logicky tedy i smrti. Jen proto, že vůbec netuší, co je taková smrt vlastně za proces. Kdo ví, o co se jedná, nemá ze smrti obavy. Spíš jen příjde člověku trochu líto, že bude muset oželet dost toho, na co je zvyklý. Nedovede si představit, že by mu to mohlo pak nescházet. To, jakou mají lidé panickou hrůzu z každé zmínky o smrti mi připadá tak nesmyslné, až je to komické.
Věra Ježková
Když mi bylo asi jedenáct let (možná míň, už nevím), šla jsem mezi rodiči po ulici a najednou jsem se jich zeptala: „Budete brečet, až umřu?“. Odpověděli mi: „To víš, že jo.“ a tím to pro tu chvíli skončilo. Je zajímavé, že jsem si uvědomovala vlastní smrtelnost a jejich ne. Možná vědomí, že tu byli přede mnou, a budou tedy i po mně. Pocitem bezpečí, které mi dávali, bych to nevysvětlovala.
Zuzana Pivcová
Děti jsou ve svém vnímání a sdílení spontánnější , nejsou vázány žádnými konvencemi. Kdysi jsem jako malá řekla tatínkovi, že budu herečkou. A on mi řekl, že to by mě musel přetrhnout. Na to jsem odpověděla: Až já budu herečkou, to už budeš dávno mrtvý. Maminka se zděsila, co jsem si dovolila. Ale já jsem ho asi vnímala jako starého, i když jsme o tom nikdy nemluvili (při mém narození mu bylo 47 let). Herečkou jsem se nestala, ale tatínek zemřel v mých 12 letech.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.