Olga se po šedesátce začala aktivně učit angličtinu a pracovat na počítači. Neměla jinou možnost. Její syn získal práci ve Velké Británii, oženil se tam, usadil a Olžina vnoučata žijí tam. „Na jedné straně jsem ráda, že se mají dobře. Na straně druhé mě mrzí, že jsou daleko. Samozřejmě, že jsem si představovala, že jednou budu taková ta pečující babička, u které se rodina schází na nedělní obědy, že budu péct, hlídat, pomáhat. Bohužel, seběhlo se to jinak a tak vídám vnoučata jen virtuálně. Jsem s rodinou ve spojení přes skype, přes sociální sítě, dvakrát do roka jezdím za nimi. Díky tomu se ze mě stala moderní babka, která ovládá moderní technologie a nebojí se vypravit sama do Londýna,“ vypráví.
Lidí s podobným příběhem přibývá. Je to daň za to, že tradiční model rodiny mizí, že lidé častěji vyrážejí za prací do zahraničí a tam zakládají nové rodiny. Nemusí jít vždy jen o život v zahraničí. Stačí si vzít případy, kdy prarodiče žijí v jednom městě a jejich děti a vnuci v jiných. Pak jsou časté podobné telefonáty:
Přijedete tento víkend?
Ne, babi, nemůžeme, děcka mají na víkend nějaký program a my jsme si chtěli vyjet na cyklovýlet.
Už jste u nás nebyli přes měsíc.
Já vím, je mi to líto, ale uvědom si, kolik nás stojí benzín z Prahy do Českého Těšína. Přijedeme určitě na Vánoce. Potřebuješ něco?
Ne, nepotřebuju.Tak ahoj.
„Je zřejmé, že prarodičovská role je rolí jedinci svým způsobem připsanou konáním ostatních jedinců v daném rodiném systému. Aktér sám její vznik nemůže přímo ovlivnit,“ říká socioložka Lucie Vidovičová, která se zabývá stárnutím populace a dělala průzkum na téma vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. „Prarodičovská role je zároveň rolí přinášející největší radost, rolí, ve které se člověk cítí dobře a která je jen v relativně malém podílu zdrojem starostí,“ podotýká.
Jinými slovy, většina seniorů je ráda prarodiči a chtěla by si tuto roli užívat. Takže není divu, že v mnoha rodinách pak dochází k rozčarování z toho, že babičky a dědové nemohou být s vnoučaty tak často, jak by chtěli.
„Chápu, že je pro mladé komplikované jezdit na druhý konec republiky. Jsou hodně pracovně vytížení, cesta něco stojí. Takže si hodně dáváme pozor, abychom nevyjadřovali, jak je nám líto, že jsou daleko a že nemůžeme jen tak kdykoli vidět vnučku. Je jí pět let, je rozkošná, právě ve věku, kdy bychom ji mohli brát na výlety, na chalupu, učit ji nové věci. Jenže žije v Praze a my v kousek od Vsetína. Jsme rádi, když přijede na Vánoce, na Velikonoce a na část prázdnin. Ale je nám smutno, i když to nedáváme najevo,“ vypráví osmašedesátiletý Vojtěch. Situace je o to těžší, že žije s manželkou ve velkém domě. Péči o něj přestávají zvládat. „Jenže dcera a zeť mají v Praze dobrou práci, chtějí tam už zůstat navždy. Z vnučky je Pražačka. A my si ve skrytu duše představovali, že jim dům přenecháme, že tady budeme bydlet pohromadě, že jim s dětmi budeme pomáhat,“ dodává.
„Pro některé seniory je motivací učit se cizí jazyk a práci s počítačem, pokud se dostali do situace, že jejich vnoučata žijí v zahraničí. Když se dítě narodí například v Americe a rodiče ho neučí česky, pro českou babičku to znamená, že se začne učit intenzivně anglicky. A to není na škodu,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Každopádně jde o jev, který bude v budoucnu ještě častější. Případů, kdy v jednom domě žije několik generací pohromadě, ubývá. Přibývá naopak těch, kdy jsou členové rodin rozeseti po celé zemi či celém světě.
Pokud si někdo představoval, že život v penzi naplní péčí o vnoučata, může být z toho šeredně zklamán. Pro někoho to naopak může přinášet radost z toho, že má činorodou schopnou rodinu, která byla schopna prosadit se v cizině či ve velkém městě. S tím druhým přístupem se rozhodně ta situace zvládá lépe.
