Nemalujme si idylu, že kdysi stačilo dát jako dárek jablíčko a hrst oříšků a lidé byli o Vánocích šťastni. Že až nyní žijeme ve zhýralé době, kdy si pod pojmem vánoční dárek představujeme nejmodernější elektroniku, zájezdy k moři a šperky. Například v sedmnáctém století bylo naprosto běžné, že bohatí měšťané a šlechtici dávali už zmíněné vánoční dárky zvané halafance lidem, kteří byli mocnější, vlivnější než oni. Ať už to bylo zlato, látky, koroptve či kvíčaly.
Například mnich Jan z Holešova, který žil v době vlády českého krále Václava IV., ve svých spisech kritizuje dvojznačnost významu vánočního obdarovávání takto: „Někteří posílají štědrovečerní dárky ne na památku nebeského seslání, ale aby měli štěstí celý následující rok. Doznávají totiž, že kdo toho večera neobdaruje jiných, zchudne dřív, než rok skončí.“ Jinými slovy, obdarovávají z vypočítavosti.
Historička Valburga Vavřinová, autorka úspěšné knihy Malá encyklopedie Vánoce, tvrdí. „Nyní by Vánoce bez dárků pro mnohé z nás nebyly těmi pravými Vánocemi. Vzájemné obdarovávání se drobnostmi pod rozsvíceným stromečkem však nepatří mezi starobylé vánoční obyčeje. Dárky se staly nedílnou součástí Vánoc až v devatenáctém století. V dřívějších dobách dostávalo dárky služebnictvo a domácí chasa v podobě ošacení, jídla a malých finančních částek jako přilepšení k celoroční mzdě. Dárky se dávaly také tulákům a žebrákům bez domova, kteří o křesťanském svátku přicházeli do nejbohatších domácností blahopřát k narození Ježíše Krista.“
Zajímavé je, že ač jde o zvyk spojený s křesťanským svátkem, v Bibli se o významu dárků příliš jednoznačných věcí nedočteme. Ve Starém zákoně se slovem dar označuje spíše výměnný obchod, tedy systém, že když někdo někomu dal dar, očekával za to něco ve stejné hodnotě. V Novém zákoně je slovem dar označeno to, že tři králové přinesli narozenému Ježíškovi kadidlo, zlato a myrhu. Právě v tom historici nejčastěji spatřují počátek zvyku dávat si o Vánocích dárky jako význam přátelství a lásky. Jen se nám poněkud proměnila jejich podoba. Až od devatenáctého století se stalo v českých zemích běžné dávat o Vánocích dárky nejenom chudým lidem, ale především dětem. A tak se stalo běžné, že i ti nejchudší si začali Vánoce spojovat s dáváním dárků dětem a ten zvyk přečkal dodnes.
„Zpočátku bývaly dárky skromné a většinou praktické,“ uvádí historička Valburga Vavřinová. „Tatínek pod stromečkem nejčastěji našel tabatěrku na šňupací tabák nebo novou dýmku, šle či pantofle. Maminka látku na šaty. Holčička kanafas a ubrusy do výbavy. Kluci kalhoty nebo cínové vojáčky. Knížky se nadělovaly stejně vzácně jako jižní ovoce, které se objevovalo jen na štědrovečerní tabuli bohatých rodin,“ vysvětluje. Postupně se však knihy dostaly mezi velmi časté dárky. „Koncem devatenáctého století se na Vánoce velmi často dávaly dobrodružné knihy, například Robinson Crusoe nebo dnes již zapomenuté Příhody brémského kormidelníka Miroslava Vlnovského,“ uvádí historička. Až ve dvacátém století se začaly objevovat trendy v dávání dárků, dárky se stávaly stále hodnotnějšími. Lidé bohatli a tak si dávali kromě praktických věcí i předměty čistě pro radost.
„Léta první světové války povýšila na ceněný vánoční dárek pecen chleba, trochu pravé zrnkové kávy a vlněnou látku na šaty. Až později podstata vánočního dárku jako dárku z lásky pomalu mizela a a nahradila ji snaha ohromit své blízké cenou, kvalitou a množstvím dárků,“ připomíná autorka knihy Malá encyklopedie Vánoc.
Na vlně tohoto trendu jede společnost i nyní, přestože přibývá lidí, kteří se snaží konzumnímu způsobu pojetí Vánoc vzdorovat a kupují záměrně dárků méně a spíše symbolických, byť by si mohli dovolit víc. Zároveň s nimi přibývá lidí, kteří si na dárky berou půjčky, protože jsou přesvědčeni, že musí své blízké zavalit co největším množstvím věcí co nejvyšší ceny. Oba dva přístupy však naznačují, že pokud jednou v nějaké encyklopedii Vánoc bude popisována naše současná doba, zřejmě v ní bude současný způsob pojetí vánočních dárků označen jako poněkud rozmařilý, místy až zhýralý.
