Nečtu články o celebritách, ani rozhovory s nimi. Nezajímá mě názor rádobyherečky, které ještě obrazně řečeno teče mléko po bradě, na výběr lokality pro uskladnění radioaktivního odpadu. Nechci vědět, čemu se zasmál bulvárem propíraný stárnoucí zpěvák nemelodických písní. Hlas některých zpěváků je pro moje uši tak nepříjemný, že v momentě jejich identifikace a po prvních tónech jejich melodií přeladím na jinou stanici.
Nicméně do mého života, i když jen virtuálně, patří herci, zpěváci, sportovci. Ať chci nebo nechci. Je jich plno v médiích tištěných i elektronických, a tak, jako není možné nevšimnout si těch otravujících, není možné nevšimnout si těch, kterých si vážím, nebo které obdivuji. Občas zaregistruji zprávu: "Včera ve večerních hodinách zemřel XYZ, herec ověnčený pěti Oscary. Bylo mu 95 let." V myšlenkách se nad touto zprávou pozastavím, povzdychnu, že jsme všichni smrtelní a že dožít se tak vysokého věku je záviděníhodné. Někdy. Když zemře někdo mladý, nebo středního věku, v duchu polituji jeho blízké a uvědomím si, jak je člověk nad smrtí bezmocný. A protože mě s nikým ze slavných lidí nepojí žádné citové pouto, beru jejich odchody jako přirozenou součást života.
Mám své výjimky a v tom určitě nejsem výjimkou. Několikrát mi zvlhly oči, vytryskly slzy při zprávě, že zemřel někdo, koho jsem si vážila, koho jsem obdivovala, komu jsem držela palce, komu jsem fandila, aniž bych ho blíže či důvěrně znala. Například když zemřela Diana. Nebo zpěvák Pavel Novák, idol dívčích srdcí sedmdesátých let minulého století. To jsem vytáhla staré a obehrané desky s jeho písničkami, dala přednost před cédéčky a pobrukovala jsem si texty, které se mi do hlavy dostaly jako puberťačce. A vzpomínala na jeho koncerty a hudební pořady pro děti, které jsem viděla na vlastní oči a slyšela na vlastní uši. Dovedl rozparádit celý sál.
Zpráva o smrti zpěvačky Věry Špinarové mě nepřekvapila - předcházely jí informace o kolapsu na jevišti, těžkém zdravotním stavu a neprobuzení se z kómatu. Dech jsem zatajila právě při oznámení zkolabování během koncertu. Civěla jsem na obrazovku počítače a snažila se pochopit, proč právě ona?! Vždyť je stejně stará?! Hlavou se mi honily zážitky ze dvou koncertů, kdy jsem ji viděla zpívat na živo. Nic společného s ní nemám, tak proč se cítím pod psa?
Když mi bylo 17, zakoukala jsem se do kluka od sousedů. Pozval mě do kina na film Tenkrát na Západě. Z děje jsem neměla nic, protože jsem se soustředila na mačkání rukou a vzájemné doteky. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla ústřední melodie. Byla jsem jí tak unešená, že jsem na film šla později sama. Sháněla jsem desku s touto melodií, nadarmo. Po více než deseti letech jsem ji uslyšela v rádiu zpívat Věru Špinarovou
a naskočila mi husí kůže. Tehdy u mě nastal zlom a zpěvačku jsem přijala do rodiny. Jen jako, ona o tom nic nevěděla, ale na návštěvu k nám přicházela s každou písničkou. Nejčastěji při žehlení.
Ve dnech po její smrti jsem v televizi sledovala pořady natočené nedávno, před několika lety i na začátku její kariéry. Je to možné, že zpívala padesát let? Je.
S obdivem jsem poslouchala její nepokrytecké líčení vlastního života, bez příkras a mnohdy s přiznáním chyb. To každý z populárních osobností nedovede! Dokázala jsem sedět celou hodinu, nepohnout se a poslouchat. Vypořádávala jsem se s pocitem, že mě opustil někdo, kdo mě neznal, ale kterého mám já propojeného s vlastním životem. Napadlo mě, jestli nejsem případ pro psychiatra. Copak takhle přemýšlí starý člověk? Ne, nejsem případ pro psychiatra a ano, klidně si na svoji hlavu mohu přemýšlet, o čem mě napadne. Nikomu tím neubližuji. Je mi jen líto, že umřela právě tato zpěvačka.
Dnes je 1. dubna 2017 a pohřeb Věry Špinarové není apríl. Do Ostravy jsem nejela, kondolenci neposlala. Zírala jsem na zprávu, že na její poslední cestu ji přišlo vyprovodit 40 tisíc lidí! Věřím, že ona všem členům andělského sboru ukáže, jak se má zpívat. Já si její hlas budu připomínat při žehlení košil. Vím, či spíše tuším, že by ji to neurazilo.
