Bohouš Obrtlík je dvakrát rozveden. Po celý život se snažil bojovat s místními drbnami. Kdo s kým, o čem a pro koho. Tohle věčné téma zaměstnává drbny po celém světě. Kdosi kdysi pravil, že jakmile žena přestane být předmětem pomluv, začíná moralizovat. Ve spojení s bigotní okázalou vírou vznikají zajímavá bratrstva. Nikdo si nedovede představit, jak asi bolí počestnost.
Bohoušova sestra Ludmila, jedna z drben, tráví svůj volný čas zajímavým způsobem. Celé dny sedává u okna na sklopeném šicím stroji značky Singer. Bedlivě pozoruje okolí, aby ji nic neuniklo. Bohoušovo první manželství se neobešlo bez hádek a rozbrojů. Ale protože oba manželé věděli o strategicky umístěné pozorovatelně a tušili za ní bdělé oko, vždy se při míjení okna drželi za ruce a líbali. Rušili radar!
Jednou potkal Bohouš místní královnu drben, zbožnou paní Pučkovou. Nějak se domákl, že se nějak nemístně starala o jeho rodinné záležitosti. Zastavil ji a pravil: "Vážená paní, nikdy jste nebyla vzorem počestnosti. Kdybyste mlátila denně hlavou o kostelní lavici a nejedla do konce života nic jiného než svaté hostie, na nebe to nevypadá!“ Boj s drbnami nabývá na intenzitě.
Komunita drben sedává svorně na lavičce před jedním domkem. Bohouš odchází do ulic, když vtom pozoruje v protisměru průvod lidí se psy. Někdo vleče voříška i s řetězem. Očkování psů! "Kam jdeš?“ozývá se z lavičky. "Ježíšmarja, jdu očkovat psa a zapomněl jsem ho doma!“oznamuje oslovený a ťuká se do čela. "Už je úplně blbej!“, rozhoduje lavička. A to věděli, že žádného psa nemá. Jindy jde Bohouš pro vodu ke kamarádovi diagonálou přes ulici.
"Kam deš?“ ptá se drbna.,, Ale chodím kamarádovi za ženou. a aby se to neprofláklo, nosím sebou prázdnou konev!“
Po dvaceti letech se Bohouš rozvedl. První žena si vzala kufřík a holku a odešla za hlasem svého srdce. Dům zůstal opuštěnci. Nebral na zřetel pořekadlo o dvojím popálení u rozžhavených kamínek. Oženil se po druhé!! Nedošlo mu, že když člověk dostane chuť na kremroli, nemusí kupovat celou cukrárnu. Druhé manželství se nepovedlo! Po osmi letech se Bohouš rozvedl po druhé. Protože bývalí manželé museli zůstat pospolu, rozdělili si barák. Stačilo dvoje dveře vybourat a na jiném místě zazdít. Společný zůstal jen vchod. Zahradu si rozdělili na půl. Nikdo ale neví, která polovina komu patří. Bohouš ji akorát celou poseče a nic víc. Říká si: "Přece nebudu pracovat na cizí polovině“ Jeho jediným zahradnický činem bylo vyřešení souboje s mandelinkou bramborovou. Nemá brambory!
Bývalá žena bydlí vzadu a v podkroví, Bohouš vepředu a dole. Mají společnou chodbu. Prvních deset let po rozvodu se ozývalo zlověstné klepání na dveře. Bývalka vždy oznamovala, že někde zatéká, profukuje a že by bylo nutno barák prodat. V poslední době, snad únavou materiálu nebo sešlostí vztahu, ozývá se klepání smírné druhu: "Nekoupil bys mi v sámošce mléko a chleba:“ Tak pomalu, ale jistě se vztah těchto lidiček stal pro drbny nezajímavým. Přece je normou, že rozvedení lidé si mají dělat naschvály a čeřit klidnou ospalost veřejného mínění.
Jednoho dne se ozvalo pověstné klepání. Za dveřmi se objevila žena v černém. Projevila žádost: "Bóžo, můžeš pro mne něco udělat? Pojď se mnou k autobusu. V sousedním městečku zemřela moje dobrá známá.“ No, proč ne. A rodinný domek opouští pár v černém. Jdou svorně vedle sebe Drbnám zarážejí skoby do hlavy. Při chůzi kolem strategického okna se uchopí za ruce. Celou cestu do krematoria sedí v autobuse vedle sebe v družném rozhovoru. Drbnám na očích. A o novosti je postaráno. Ti dva se budou znovu brát? Je o čem mluvit!
Drbny dále posedávají na lavičce. Už to ale není, co to bývalo. Lidé sedávají doma, veřejně své prádlo už neperou. Lidé se jaksi stáhli do sebe. Už se netráví večery ve stínu lípy. Chlapi posedávají po hospodách, maminy pláčou doma při telenovelách. Všude kolem se rozprostřely hromady vlastních písečků. Zbývá jen kostelíček. Hřích pomluvy spolehlivě odstraní svatá hostie.
Když jednou bývalá žena chtěla opět rozpoutat zapomenuté vášně všeho druhu, Bohouš ji umravnil.
Pravil: "Nic z toho nebude.Už to nestojí za to. Kromě toho baráku napůl toho oba moc společného už nemáme. Máme ale přece jen bohatství. Neděláme si zle!“
