Zimní čas nás více než kdy jindy přivádí k zamyšlení. V teple domova bilancujeme, plánujeme, ale i vymýšlíme, čím bychom někoho blízkému našemu srdíčku obdarovali. Jednodušší to mají nepochybně výtvarníci, mezi něž patří Kamíl Štabla, rodák z Oder. Jeho prsty dokáží realizovat nekončící nápady i přesto, že malíře, šperkaře, návrháře, básníka, textaře či učitele v jedné osobě poslala před třinácti lety do invalidního důchodu Bechtěrevova choroba. Nevzdal se.
Za tu dobu stihnul uspořádat mnoho výstav, jednu z nich i na půdě Parlamentu, kde na tiskové konferenci hovořil o diskriminaci zdravotně postižených. Své “výtvarničení” předával též mentálně postiženým dětem v moravských Odrách, stačil se přestěhovat do Ostravy, řídí tramvaj, spolupracuje s Ostravskou televizí, začaly ho zajímat loutky, úspěšně vystavuje už po několikáté ve Vídni...Kamila si dnes představíme ze stránky, která vám může být inspirací třeba právě na Vánoce, kutilům a tvůrcům neomezeně. Jeho až neskutečný životní optimismus, lásku ke svobodnému životu se vším co přináší, ač se musí potýkat s každodenní fyzickou bolestí, bych popřála do příštích dnů nám všem.
Můžete prozradit, jak jste se dostal k malování?
Barvičky mi učarovaly už na základní škole. Kreslil jsem na všechno, co mi přišlo pod ruku. Zpočátku jsem portrétoval kamarády, potom přišly krajinky, různá zátiší. Maloval jsem i mimo školu, příroda nabízí nekonečná témata. Zpočátku jsem používal hlavně obyčejnou tužku, pak samozřejmě barvy. Někdy v sedmé třídě mě potkalo štěstí: do našeho domu se nastěhoval pán, který se živil jako grafik. Byl mým prvním kritikem. V té době už jsem maloval něco úplně jiného, než ostatní děti. V obrazech se začínaly objevovat barvy, nejdříve obyčejné fixky, pak vodovky, olej, zkrátka, co se tehdy dalo sehnat. Stvořil jsem třeba strom, ale jelikož mi to moc neříkalo, přimaloval jsem do něj oko, které s realitou nemělo moc společného. Už tehdy mě fascinovaly trojúhelníky, pyramidy a další geometrické obrazce.Chtěl jsem jít studovat uměleckou průmyslovku, ale z politických důvodů to nebylo možné. Na nějaký čas šlo malování stranou. Znovu mě chytlo až na vojně. Možná mi osud napovídal, že potřebuji přestávku. Prodal jsem několik ženských aktů, začal s perokresbou, tuší, vyzkoušel karikatury. Pár se jich objevilo též v novinách. V umělecké armádní soutěži mi přinesla druhé místo výšivka portrétu samuraje. Po vojně mě čekala svatba, trochu jiné myšlenky, ale za nějakou dobu už též poloprofesionálně malované krajinky. Chtěl jsem si dodělat konzervatoř, ale tady pro změnu zasáhly zdravotní problémy. Dlouho mi to bylo líto, ale přátelé ze školy mě ujistili, že aspoň nebudu nikým ovlivňován. Možná to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Našel jsem svůj vlastní styl.
Odkud čerpáte inspiraci?
Vycházím z premisy “v jednoduchosti je krása a neobyčejná síla”, takže nic převratného. Učarovali mi australští domorodci, aborigínci, o nichž se tvrdí, že jsou “pozůstatky” doby kamenné. Jejich kultura mě nesmírně oslovila, vlastně díky ní nacházím inspiraci, snažím se pracovat jejich technikou (tečkování) s vlastními motivy.Od malička jsem toužil cestovat, moc mě zajímala Afrika a Austrálie, tak trochu jsem nevěděl, kterému “A” dát přednost. Nakonec dopadla lépe Austrálie, ale kdo ví, jak tomu bude za nějaký čas. Zkoušel jsem hrát na “dídžeridu”, bohužel ji neufoukám, neumím cirkulačně dýchat, také vzhledem k mému astmatu. Nechal jsem ji proto lepším, a ti mě často doprovázeli na vernisážích. Přátelé žertují, že prý jsem jediný český bílý aborigín. Já podotýkám, “který ještě v Austrálii nebyl”. Zatím je to pouhý sen. Ale sny jsou od toho, abychom si je plnili. Kdysi jsem v téhle zemi chtěl žít, dnes už bych se tam natrvalo asi neodstěhoval. Ale určitě po ní stále toužím. Rok dva pobýt v buši, získat nové informace přesně od zdroje.
Vím, že jste se též věnoval vitrážím a šperkům…
Každý, kdo něco vytváří, potřebuje občas změnu. Přechod musí někdy přijít, najednou jsem si potřeboval od obrazů odpočinout. Začal jsem s mozaikami, pak se sklem, hlavně díky cestování. Rád se chodím dívat do kostelů, mají úžasnou energii, pozitivně mě dobíjejí. Mám rád Španělsko, jeho obrovské katedrály s vitrážovými okny.
Co všechno je potřeba k tomu, aby mohl člověk začít vyrábět vitráže?
Komponenty jsou poměrně drahé, byť se tato činnost dá dělat, jak se lidově říká ,“na koleně”. V první řadě je potřeba velký stůl, aby byl dostatek místa, potom řezáky na sklo a samozřejmě kvalitní sklo. Já rád pracuji se sklem opálovým a katedrálovým. K nutné výbavě patří klasické nářadí, jakým jsou jsou různá pravítka, úhelníky, hodí se i literatura s částečnými šablonami, dále pájka, materiál v podobě cínu, různých pájecích hmot, oleje na řezání. Trošku to může vypadat jako věda, ale když se do něčeho opravdu pustíte, brzy zjistíte, že tomu tak není. Pak už stačí “jen” šikovné ruce a nápady. Určitě bych podobnou činnost doporučil i seniorům, kteří v ní mohou najít úplně nové obzory.
Co se dá vytvořit ze skla, maloval jste na něj? Pamatujete i na Vánoce?
Sklo jsem nedomalovával, pracoval jsem již s barevným. Jako doplněk sortimentu jsem si vyzkoušel například vitráže do dvířek. První zakázkou byla mramorová kuchyně a putovala okamžitě na výstavu do Prahy. Potěšilo mě, jaký sklidila úspěch. Obrázky jsem zveřejnil na internetu, a pak už se zákazníci hlásili sami. Teď zrovna nemám “vitrážové období”. Zůstalo mi ještě pár menších věcí na zavěšení. Krásnou dobou jsou určitě Vánoce a třeba právě vitrážové ozdoby jim dokáží dát zase maličko jiný nádech. Nejúčinnější bývá zavěsit si je do okna, pak nejlépe vnímáme barvy. Celý den se mění intenzita světla, přináší nádherné odstíny. Proniká dovnitř, do bytu a je moc příjemné “šlapat si v barvičkách”.Jenomže Vánoce přicházejí jen jednou za rok a člověk musí neustále vymýšlet něco nového. Tak přišly na řadu šperky - nejdříve jednoduché křížky, srdíčka, a tady mi už sklo přišlo málo. Začal jsem kombinovat, nakoupil polodrahokamy, acháty, tromlované (vodou omílané) kameny, které vypadají skutečně jako přirozeně omleté vodou. Začaly vzknikat přívěsky. K nim pak chtěly dámy i náušnice...
S úspěchem se setkávají také vaše malby na látky. Opět jste potřeboval změnu?
Abych se přiznal, nevydržím u jedné věci příliš dlouho. Změna znamená život. A tak, když zrovna nemám náladu dělat šperky či vitráže, vracím se zase k malování. Ne vždy to ale musí být klasické plátno. Stalo se mi také, že jsem kvůli nemoci neudržel v ruce štětec. Maloval jsem proto na počítači. Ale, jak už jsem zmínil, malovat se dá na cokoliv. Před pár lety jsem chystal výstavu a chybělo mi něco, co by mé snažení opravdu reprezentovalo. Zrodil se nápad. “Popadl” jsem sestru své kamarádky s otázkou, zda nemá nějaké starší šaty. Měla a zrovna černé, které jsou pro obrazy dokonalým podkladem. Ty jsem nazdobil technikou aborigínů se svým vlastním motivem. Nakonec všichni obdivovali nejvíce právě tyto šaty… Brzy jsem se vrhnul také na šátky pro děti i dospělé, v létě zase chtěly ženy velké šátky přes plavky.
Já docela věřím, že se za vámi lidé ohlížejí, když vidí vaši pomalovanou hůl…
Ta je přesně důkazem toho, že se malovat dá skutečně na všechno. Vyzdobil jsem si ji, aby mě nějakým způsobem charakterizovala, když už ji k životu nezbytně potřebuji. S obyčejným hliníkem se mi chodit nelíbilo. Pravda, budím s ní trochu rozruch, v Praze si mě fotografovali i Japonci. S tím možná souvisí i to, že pokresluji trička, kravaty, dostával jsem nabídky i na společenské šaty. Každý chce být asi aspoň trochu originální. Těší mě, když vidím své výtvory na lidech a když jim zkrátka vše ladí.
A co spolupráce s televizí a pohrávání si s říší loutek?
To byla úžasná nabídka od pana režiséra Vladimíra Mráze, který pracuje pro ČT, ale má vlastní studio s názvem “QQ studio”. Natáčejí tam dětské poučné i pohádkové pořady, a také animované filmy. Jelikož skoro veškerou mou malovanou tvorbu vkládám na Facebook, rejža si mě všiml, což jsem samozřejmě nemohl tušit. Jednou jsem napsal komentář: Rád bych si splnil ještě jeden dětský sen, malovat či animovat do pohádky. Šel jsem spát a druhý den nato našel ve zprávě na FB nabídku spolupráce na dětský seriál s názvem “ Ty brďo “ a od té doby, je to už víc než dva roky, jsem členem týmu. Jsem šťastný, můj anděl mne vyslyšel! Letos jsme dokonce získali mezinárodní cenu v italském Milánu za jeden z dílů tohoto seriálu! Mezitím jsem se seznámil s nynějším kamarádem Davidem Velčovským, se kterým se znám z doby, když jsem dělal zakázku do muzikálu pro naše Národní divadlo moravskoslezské, kde působil jako produkční. Po delší době mne David oslovil, že bychom mohli něco spolu spáchat, a tak mne napadlo, když tvoří nádherné loutky a jezdí se svým divadlem Loutkový svět a nemá moc času, že mu vyrobím nějaké kulisy. To se mu líbilo - takže další z mých splněných snů je na cestě. No a nakonec se mi před rokem změnil i život osobní, kdy jsem potkal mou nastávající ženu, která je také výtvarnice a designérka. Tvoří nádhernou a neobvyklou udržitelnou módu a různé věci do interiéru, které vznikají z věcí starých, takže recyklace. Navzájem se doplňujeme a inspirujeme. Je prostě skvělá!
Vaši tvorbou prostupuje také mystika. Jsou za ní cítit výšky, dálky, ničím neohraničené horizonty. Existuje vůbec nějaký váš “pomyslný horizont”?
Míříte správným směrem, sám nevím, ale spíš asi ne. Vždycky mě přitahovaly hory, především Himálaje. Jako kluk jsem často trpěl anginami a nucené ležení v posteli mi ukracovaly knížky. Všechny, které byly tenkrát dostupné, ale především ty o horách a horolezcích. Hory jsou vždy obrovskou výzvou, k Himálaji zase patří buddhismus. Náboženství bez násilí. Třeba Tibeťané dokáží přežít z mála a mají schopnosti, o nichž se nám ani nezdá, například v alternativní medicíně.Vadí mi materialisticky založení lidé, nejsou totiž upřímní. Přitahuje mne svoboda bez násilí, falše, závisti, kdy je každý ochoten nezištně pomoci druhému. Vždyť kdo z nás ví, kdy tuto “pomoc na laně” bude potřebovat?
