Pro ty, kteří si chtějí přečíst turistický výčet nejznámějších pamětihodností bulharského hlavního města, mám hned zde radu: Nečtěte dál. Zadejte si přes google Sofii a seznamte se s ní pomocí wikipedie. Toto je opravdu jen několik postřehů z mé atypické cesty, která asi plně odpovídala názvu rubriky: MOJE cestování.
Když se mě od nynějška někdo zeptá, jestli jsem byla někdy v Sofii, popravdě řeknu, že fyzicky byla, ale moc jsem toho neviděla. Trochu to připomíná některé mé služební cesty letadlem s mezipřistáním v destinacích, z nichž vlastně vidím jen letiště. Takhle jsem v roce 1992 letěla do Austrálie. Ze Singapuru, kde jsem asi 5 hodin čekala na další letadlo, jsem při přistávání zahlédla okénkem přístav se stovkami bělostných rybářských člunů. A pak už jen, mimochodem velmi exoticky krásné, letiště.
Do Sofie mě poslal zaměstnavatel na výroční zasedání Mezinárodního archivního výboru, které se koná každoročně v rámci Světového kongresu vojenské historie. Kongresy a tudíž i zasedání výboru jsou pokaždé někde jinde. Je-li destinace dosažitelná a tím i cesta finančně únosná, jedu tam coby zástupkyně našeho Vojenského ústředního archivu. Vlastní kongres trvá vždy týden a jeho registrovaní účastníci mají za svůj registrační poplatek vše v ceně. Jsou odvezeni z letiště do zajištěného hotelu se službami, účastní se večírků a výletů. Já jedu na schůzi výboru, která trvá půl dne, nemám zajištěno nic a vše si musím obstarat sama. Většinou se schůzí účastní téměř stejní lidé z různých zemí, zatímco ale ostatní teprve zahajují svůj týdenní pobyt na kongresu, já se po skončení schůze rozloučím a vracím se nejpozději druhý den ráno domů. Už jsem s tím docela populární, tak co, přijede letos Pivcová nebo nepřijede? Je to ale dřina!
Z Prahy létá do Sofie linka pouze některé dny v týdnu. Tam v sobotu a zpět v pondělí, na to jsem přímý let nesehnala. Tam jsem se tedy dostala přes Vídeň a zpátky přes Mnichov. Hotel Kempinski - Zografski, kde se vše konalo, takže jsem tam měla i ubytování, je od letiště hodně vzdálen. Je vzdálen i od centra. Byl to vlastně trojúhelník letiště - centrum - hotel. Vše daleko. V Sofii je v provozu jedna trasa metra, ale až na letiště zatím nevede, je ve výstavbě. Staví se ještě 2 další trasy. Dopravu obstarává autobus linky 84, který veze většinou turisty do centra. Je to ale 20 stanic. K "mému" hotelu ovšem tento autobus nejel. Na 19. stanici bylo nutno přestoupit na autobus č. 94 a pokračovat po pomyslném trojúhelníku až na Bulvár Černý vrch. Typická socialistická široká třída sovětského typu. Kolem stará i moderní zástavba, park s mohutnou sochou rudoarmějce osvoboditele a dětské prolézačky. Cesta po ní byla opravdu pořádně do kopce a obnášela asi kilometr chůze. Zpět na letiště už jsem rezignovala a jela taxíkem.
V Sofii bylo 25. - 26. srpna 35 stupňů. Ještě ve 20 hodin bylo 33. Zaměstnavatel mě vybavil evropskou měnou euro, zatímco v Bulharsku se platí leva. Byl víkend, banky byly zavřeny, recepční v hotelu zaměstnány registrací přijíždějících účastníků kongresu. Nezbylo než bloumat po hotelu a být vděčná za klimatizaci. Byla tam krásná japonská zahrada, protože hotel, mimochodem ještě z doby socialismu, projektovali Japonci. A z 11. patra hotelu, kde jsem bydlela, byl krásný pohled na část města a na pohoří Vitoša docela nedaleko. Hotel byl pětihvězdičkový, ale už v jeho bezprostřední blízkosti byly rozvaliny, polooplocené pozemky zarostlé travou a křovím a úzké nevzhledné uličky. Na druhé straně zase, směrem k bulváru, moderní prosklené firemní budovy v západním stylu.
Myslím, že Sofie není zdaleka evropská metropole. Je taková trochu venkovská. Nevím ale, jestli jí to je naškodu, možná naopak. Je to podle mě směs snahy "dohnat Evropu" a touhy ponechat si svou slovansko-balkánskou tvář, včetně družnosti a pohodlnosti. V obchodech je dovezené zboží, v televizi jsou západní reklamy. V hotelu a službách se personál snaží o angličtinu. Když jsem to ale na taxikáře zkusila se svou po letech až primitivní ruštinou, rozzářil se a zasypal mě spoustou informací o stagnaci až úpadku ekonomiky, nezaměstnanosti, likvidaci venkova, bohatých ruských turistech, izraelských podnikatelích.
Sofijské letiště je malé a v terminálu 2 není při čekání na odbavení téměř kam jít. Snad bude mít někdo jiný v budoucnu větší štěstí! Ale je to zážitek a na Bulharsko se nezlobím. Ostatně, dovezla jsem si krásné mýdlo a olej s typickou růžovou vůní.