Lívance

Zamlada jsem neuměla nic, Naučila jsem se jen podle maminky upéct bábovku. Mělo to být překvapení, ale zapomněla jsem do ní dát prášek do pečiva. Překvapení to bylo, ale nikdo to neocenil, kousek snědla jen fenka Lesana.

Také jsem si Tvé kuchařský zážitek ráda přečetla. Když už jsme u toho lívanečníku, tak asi před měsícem jsem jeden památečný dostala od své kamarádky, které doma, tak jako Tobě, nesloužil..

Moc hezké povídání.Já se vdávala dva měsíce po maturitě, vařit mě učil manžel.A dodnes vaří lépe než já. :-)

Myslím, Zdenko, že takové začátky nás zažilo více. Tedy já určitě. Chybama se člověk učí a většina i naučí. :-)

Nikdo učený z nebe nespad.Mladá jsem se taky vdávala,taky jsem říkávala mamince,že se nebudu motat kolem plotny,že budeme chodit do hotelu a nebudu se celý život dřít..A to mé tvrzení by se dalo spočítat na mých rukou i o té koliktát těžké práci,ale nestěžuji si.

Díky za moc hezkou vzpomínku...

Ve škole jsme slýchávali, že moderní je chodit do závodní jídelny a ne po staru vyvařovat doma. Začátky vaření pak nebyly tak lehké, chyběla praxe, ale dnes je díky tomu námět na hezký článek. Já bojovala s plynovým sporákem, který pekl více od spodní strany a nahoře nic moc. Buchty byly nahoře pořád světloučké, manžel poznamenal, že jsou pečené na slunci.

Taky mám v paměti několik "povedených" obědů. I dnes se mi podaří halušková polívka místo krásných halušek :-)

Nikdo uceny z nebe nespadl, potkalo to kazdou z nas, ktera se postavila k plotne. Zustali jen vzpominky, kdysi k placi dnes pro zasmati.