Jednoduché hodnocení těchto dvou skupin zní: ti první jsou nudní penzisté, kteří žijí minulostí, ti druzí moderní akční senioři, kteří mají život před sebou. Jenže to je hodnocení nejen jednoduché, ale hlavně zjednodušené. A vše, co je zjednodušené, bývá zároveň zavádějící.
Nostalgie vs. budoucnost
Pro příklad si vezměme dvě sousedky z jednoho ostravského domu. Obě překročily pětašedesátku, obě jsou pár let vdovy. Jedna má doma vystavenou fotografii svého muže, pravidelně mu nosí na hrob květiny a doma má stále jeho věci. Ráda se doma o samotě probírá starými fotografiemi. Když někam vyrazí s kamarádkami, tak zásadně na místa, kam jezdily jako mladé nebo se svými partnery. Vzpomínají, co tam prožily a porovnávají, jaké to tam bylo tehdy a jaké je teď.
Ta druhá pohřbila muže bez obřadu, oba si předem řekli, že si to takhle přejí. Neshromažďuje žádné fotografie. „Proč bych si měla prohlížet minulost, když je tady přítomnost a budoucnost?“ říká. Ráda se zbavuje starých věcí, nemá doma záměrně nic, co by jí manžela připomínalo. Vše ihned vyhodila či dala na charitu. Když někam cestuje, tak zásadně do nových míst, která nezná. Když slyší, že někdo vzpomíná, že něco bývalo kdysi lepší, pohádá se s ním, ať jde o jogurty nebo o politiku.
Dcera té první dává své matce za vzor tu druhou: „Podívej, ona kouká jen dopředu, je moderní, chce ještě žít, zatímco ty se jen prohrabuješ starými fotkami a jsi otravná, jak pořád na něco vzpomínáš. Je z tebe prostě stará bába, musíš se změnit.“
Dcera té druhé dává své matce za vzor tu první: „Podívej, jak ona hezky vzpomíná na svého muže, nosí mu kytky, ale ty se tváříš, jako by táta nikdy neexistoval, jako byste nic společně neprožili. Chováš se trapně, jako bys chtěla být zase mladá holka, musíš se změnit.“
Tak jak? Vzpomínat nebo se hledět jen dopředu?
Nebojme se starých časů
Psychologové se shodují, že vzpomínání je našemu duševnímu zdraví prospěšné a neměli bychom se mu bránit. Čím vyššího věku se člověk dožívá, tím přirozenější je, že vzpomíná na to, co prožil, kde byl, s kým se setkal. Kdo vzpomínky potlačuje, třeba ve snaze nepůsobit jaká stará babička, která se už zaobírá jen minulostí, nedělá prý dobře.
„Já celkem podporuju ty dámy, které chodí na hřbitov, posedí tam, donesou k hrobu kytku nebo láhev nebo prostě něco, co měl jejich partner rád,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy dříve narozených. „Někomu to může připadat legrační či nepochopitelné, ale já to považuju to za zdravé,“ vysvětluje.
Americký psychiatr Robert N. Butler dělal rozsáhlou studii toho, na co a jak často senioři vzpomínají. Vyptával se na to zdravých aktivních lidí vyššího věku, ne těch nemocných, kteří jsou upoutání na lůžko či osamocení a jejich vzpomínky jsou logicky únikem z neradostné reality. Naopak, jeho zajímalo, jestli vzpomínají i ti, kteří se okolí jeví jako moderní a akční lidé, kteří na vzpomínání ani nemají čas. Výsledkem jeho práce je závěr, že lidé, kteří překročili šedesátku, zpravidla vnitřně řeší stejný problém. Snaží se pochopit smysl svého života. Cítí, že si potřebují ujasnit, jaký byl. Takže i ti, kteří se tváří, že vzpomínání je jen pro staré páprdy, vlastně často sami pro sebe hodnotí své životní etapy, zkrátka rekapitulují život. Rozdíl je jen v tom, jestli to dávají najevo nebo ne.
Takže se vůbec nemusíme bát vracet ke starým časům, kdy se nikdo nedivil, že babičky a dědečkové prostě chodí na hřbitovy, vzpomínají na staré kamarády a odmítají vyhazovat věci, které je provázely celým životem. Dnes, ve snaze přesvědčovat okolí i sami sebe, že jsme mladší, než ukazuje naše datum narození, mnohdy vzpomínání a nostalgii považujeme za něco, co se moderního seniora netýká. Ale pozor na to, zřejmě to není ta nejsprávnější cesta.