Vědci došli k závěru, že pokud někoho nutíme takzvaně dojídat, i když tvrdí, že už nemá chuť, zaděláváme mu tím na problémy s váhou. Stejně tak si je sami vytváříme, když dozobáváme v rodině vše, co na talířích zbylo. Tady je jedna taková typická zkušenost.
Babičky verus vnoučata a dcery
"Vnuci mě vždy naštvou, když nechají na talíři nedojezené jídlo," říká šedesátiletá Pavla z Ostravy. "Hádáme se kvůli tomu. Jsou hubení, nimrají se ve všem. Mně je líto to jídlo vyhazovat. Klidně po nich zůstane kus masa, hromádka brambor či těstovin. Takže to vždy schovám, večer mi dojde, že to je v lednici a mělo by se to sníst. Kdo to sní? No já. Takže já jsem tlustá, vnuci naštvaní, všechno špatně," vypráví. Podobnou zkušenost má její kamarádka Eva. Ta se hádá s dcerou, která tvrdí, že nemá vnuky do jídla pobízet.
"Ponimrají se ve špagetách, nic nesnědí a dcera jim nevyhubuje, ale klidně sklidí ze stolu. Její výchovná metoda spočívá v tom, že děti do ničeho nenutí, tudíž ani ne do jídla. Mě to štve. Nás rodiče vždy učili, že to, co je na talíři, se má sníst," tvrdí."Pokud dítě nutíte dojídat celé porce, můžete mu narušit přirozený regulátor sytosti a hladu," upozorňuje psycholožka Zuzana Douchová. "Samozřejmě, že dospělí jsou zodpovědní za to, co jejich děti jedí, tudíž za to, co mu k jídlu dají. Ale na druhé straně si dítě umí samo regulovat množství jídla, aby se naučilo poznat, kdy má hlad a kdy je syté. Je důležité, aby děti uměly naslouchat svým potřebám," říká.
Ale netýká se to jen dětí. Mnohé hospodyňky jsou uražené, když jejich partneři či návštěvy nedojí vše, co jim naložily. Ovšem není nic horšího, než když návštěva nedojí a hostitelka říká: "Ale dej si ještě. Ty už nebudeš? To nemyslíš vážně, jez přece." Úplně největším skvostem je, když návštěva od hostitelky vyslechne větu: "U nás se dojídá povinně."
Dojídáním "blbne" váš organismus
Vědci se shodují, že právě takové dojídání ve chvílích, kdy nám tělo dává jasný signál, že už nemáme chuť, je to nejhorší, co pro sebe můžeme dělat. Svůj organismus tím takzvaně zblbneme. Naše tělo vysílá signál, že je syté, my mu vysíláme signál, že ne, že má dál jíst. A tím si zaděláváme na velký problém zvaný přejídání. Tím trpí více než polovina lidí. Všichni, kteří považují za přirozené, že si po večeři sednou k televizi se sáčkem brambůrků, se sušenkami, s hromadou ovoce. Protože i to ovoce obsahuje cukr, který večer není vhodný. Nenutí je k tomu hlad, ale chutě. Protože jejich tělo je zmatené, nemá pevný rytmus v jídle, někdy dávno v dětství byly u jeho majitele potlačeny přirozené schopnosti uvědomit si, že když už není hlad, tak se prostě nejí.
Také lékařka Kateřina Cajthamlová je proti důslednému dodržování toho, aby se nutilo dojídat. A jak je jejím zvykem, je i v tomto směru dosti rázná: "Když je na talíři kvalitní, dobře upravené a výživově hodnotné jídlo v uměřené porci, nikdo nemá problém ho sníst. Když ale dostane hromadu něčeho podivného, co nemá absolutně žádnou výživovou hodnotu, udělá lépe, když nedojí, případně když vůbec nejí. Je to problém hostitelky, ta má servírovat takové věci a takovou velikost porcí, aby nikomu nedělalo problém vše sníst."
Takže, až zase budete mít při pozorování vnoučat či partnerů či návštěv chuť podotknout něco ve smyslu, že slušné je dojídat, raději tu větu dvakrát zvažte.