Stačí zrychlit krok

Mladý výpravčí Fanouš Buriánek zjistil, že už není docentem. Je přescent! Při výšce metr osmdesát čtyři zařadil se mezi obézní tvory. ,,Učiním opatření, budu držet vaječnou dietu!“ Několik dnů pak bral do práce pouze na tvrdo uvařená vejce a bez chleba.

Po pěti dnech konzumace a při průjezdu nákladního vlaku rozbíjel vejce o stěnu vagonů. Pravil: ,,Tudy cesta nevede!“
Bude sportovat! Zakoupil si nové tepláky a reprekecky. První den uběhl délku deseti baráků . Zadýchán, provedl několik základních cviků, které si zapamatoval ještě z průmyslovky. Najednou se objevil spojenec. Kamarád začal běžce hecovat a začali běhat spolu. Každý běh si přidávali pár desítek metrů. V té době se dalo ještě běhat bez úrazu do sousední vesnice po silnici první třídy. Hoši uběhli svorně tři kilometry, plácli rukou do tabule s názvem sousední vesnice a běželi zpět. Šest kilometrů byla norma. Dokonce se chystali na velkou Kunratickou. Na kondiční běh pak ale zbývalo stále méně času. Běhání přestalo. Ale docentem Fanouš zůstal až do důchodového věku. Stal se penzistou.

Jako osamělý, dvakrát rozvedený muž začal chodit na obědy do místní restaurace. Oklikou! Osmnáct kilometrů denně, i když se restaurace nacházela sotva tři sta metrů od baráku. Chodil oklikou přes čtyři vesnice. Za každého počasí. V polovině cesty ve vesnici Chvalkovice míjel prodejnu se smíšeným zbožím. Zakoupil zde pleskačku rumu. Cesta se najednou stala zábavnou. Nohy šly samy. Dělaly slip, slap. Pohoda. Ráno vždy chodec vyrazil před devátou a v poledne usedal k obědu povzbuzen radostí z pohybu a chutí k jídlu.Tři sta metrů od baráku.
Sportující dědek se stal známou postavou, neboť začal chodit do lesa po asfaltové lesní cestě zcela pravidelně. A potkával se s dalšími lidmi. Promenádu rušily jen lesácké náklaďáky naložené pokácenými stromy, před kterými bylo nutno vždy uhnout do příkopu.

A pak se potkali. Ten druhý penzista šel rychlým tempem, opatřen trekingovými holemi. Přiznal se, že se přistěhoval a chodí vždy deset kilometrů ke stálému místu a pak zpět.. Začali chodit spolu. Fanouš se Mirkovi, jak se ten kolega jmenoval, nemohl v chůzi rovnat. Stali se z nich ale kamarádi. Scházeli se pak zcela pravidelně na stejném místě. Fanouš si ale vymínil:,,Budeme chodit pomalu a na poloviční trasu. Nechci se honit, nýbrž relaxovat!“ A tak se stalo. Setkávali se vždy na stejném místě celá léta, vždy ve dvanáct třicet:

Mezitím si penzista Fanouš pořídil počítač. Byl to pro něj ďáblův vynález, stejně jako mobil. Kamarád Mirek se projevil jako počítačový expert. Přátelství tak posílilo a dostalo nádech spojenectví z rozumu. Co by si Fanouš počal bez znalce? Vždyť co jen dalo Mirkovi za práci naučit přítele alespoň psát. Působil jako počítačový učitel nevidomých. Zdravý Fanouš byl daleko nejhorším žákem.Takové dřevo by prý pohledal.

Kamarádi celou procházku lesem prokecají. Mirek je nahluchlý a Fanouš mluví nahlas. Je prý je slyšet na dvě sta metrů. Turisté se nikdy nehádají. Najednou se stalo něco divného. Naprosto nečekaně a bez jakéhokoliv důvodu byl jednoho dne Fanouš odehnán od kamarádova prahu. Ve dveřích se objevil zuřivý a skoro nepříčetný člověk. Řval, že kamarád už nikdy nesmí překročit práh jeho domu! Konec! Pak nastala tříměsíční pauza.

Opuštěný a zhrzený kamarád si zvyká na roli osamělého chodce. ,,Když si trucuješ, nechoď, já tě k životu nepotřebuji,“ Truc však přerušila nečekaná událost. Počítač vypověděl službu! Zoufalý stav vyprovokoval zoufalý čin. Fanouš zvedl telefon a Mirkovi stručně oznámil:,, Ve dvanáct třicet!“ Na druhé straně se po chvíli mlčení ozvalo stručné :,,Příjdu!“

Dva kamarádi opět chodí spolu lesem. Rychlý Mirek s hůlkami a pomalý a loudající se Fanouš. Příhoda přede dveřmi kamarádova domu před třemi měsíci nebyla vysvětlena. Prostě se o tom nemluví. Fanouš od té doby už nikdy nepřekročil práh domu, kam chodil na kávu zcela pravidelně. Je to prostě Tabu.

Jednoho dne se mezi letitými kamarády rozpoutala prudká hádka. V hlubokém lese na zpáteční cestě se opět Mirek proměnil. Najednou to nebyl on. Křičel jako pominutý. Pikantní však bylo, že se předtím vzájemně neuráželi, ale hádali se pouze o prkotině. Zákonu o zákazu kouření! V dnešní době, kdy kamarádství zejména u seniorů je vzácným zjevem, byla by škoda je kvůli malichernostem ukončit. Pochopili to oba. Vynalezli způsob řešení konfliktů.

A tak každý den, bez ohledu na počasí, loudají se dva dědci po asfaltové silnici k Hájence a zpět. Diskutují a rozhazují rukama. No a kdyby náhodou došlo k nějaké kolizi, stačí tomu rychlejšímu s trekingovými holemi zrychlit krok!