Toto stálo v zápisu Ústředního výboru komunistické strany z roku 1966, který směřoval do jednotlivých krajů tehdejšího Československa: „Za máničky – vlasatce jsou považovány osoby s enormně dlouhými vlasy a neupravený zevnějškem, jejichž chování je nevhodné a vulgární. Přitom nemusí splňovat všechny uvedené znaky současně.“ Zkrátka, takto se komunisté snažili popsat mladíky, kteří měli dlouhé vlasy, když se proti nim rozhodli zakročit v akci s názvem Vlasatci. Podobné označení se dochovalo v policejních spisech i pro mladíky, kteří se snažili vybočovat z davu o trošku dříve a trošku jiným stylem. Těm se pro změnu říkalo pásci. Takže dobové vysvětlení: „Pásek – osoba, která nezvyklým oblečením, okázale odlišnými zálibami a nápadným chováním dává najevo svůj odstup od průměrné společnosti.“
Dochovaly se i dokumenty svědčící o tom, že Veřejná bezpečnost si zaznamenávala na mapě oblasti s nejvyšším počtem výskytu mániček. Nešlo totiž jen o vlasy. Šlo o to, že komunisté a jejich represivní složky považovali dlouhé vlasy za symbol vzdoru, odporu k režimu, obdivu ke všemu západnímu. Někdy to tak bylo, někdy šlo prostě jen o módu, o snahu být zajímavý. Ale fakt je, že v létě 1966 proběhl zátah, při kterém bylo zatčeno přes čtyři tisíce mladých mužů s dlouhými vlasy. Často šlo o muzikanty, výtvarníky, zkrátka svobodomyslné mladé lidi, ze kterých měli komunističtí funkcionáři obavy.
Na tu dobu vzpomínají i mnozí tehdy populární umělci. Dlouhé vlasy byly zkrátka v módě. a tak je nosili i ti, kteří vlastně proti režimu nijak neprotestovali. Například Václav Neckář. Ten k tomu v jednom z rozhovorů řekl: „Hráli jsme začátkem sedmdesátých let na dožínkách ve Znojmě. Později jsme zjistili, že si nějaký místní občan stěžoval na ÚV KSČ nebo kde, že tam hrály takové máničky. No hrál s námi Ota Petřina, ten měl dlouhé vlasy. Pán psal, že to není socialistická kultura. Pak jsme dostali tříměsíční zákaz vystupování, ale nikdo nám nikdy nezdůvodnil, proč.“
V roce 1970 přímo vedení Československé televize poslalo umělcům upozornění, že se s dlouhými vlasy nesmějí objevit na obrazovce. A tak všichni zkrátili délku. Znovu Václav Neckář: „Když jsme chtěli vystupovat, nešlo to jinak. Museli jsme prostě přistřihnout. Ota Petřina se bránil, že k holiči v žádném případě nepůjde, tak jsme ho s bráchou trochu přistřihli my.“
Z pohledu dnešních mladých lidí, kteří klidně chodí do školy s piercingem v nose, s růžovými vlasy či výrazným tetováním, to musí být nepochopitelné a směšné. Za honem na vlasatce se však skrývalo mnohem víc. Byla to represe, která měla zastrašit lidi, kteří poslouchali zahraniční hudbu, snažili se tvořit podle svých představ, nechtěli slepě poslouchat to, co se jim snaží do hlav vtlouct oficiální komunistická propaganda. Jde o generaci dnešních seniorů, kteří vyrůstali ve složité době, kdy bylo těžké zachovat si vlastní názor a zároveň normálně žít.
V Archivu bezpečnostních složek je nyní uschováno přes sto padesát tisíc stran materiálů týkajících se akcí zaměřených proti máničkách a lidem scházejícím se na nepovolených koncertech a různých akcích, které komunistům nebyly po chuti. Do jejich hledáčku se dostávali nejen lidé, kteří dávali svůj nesouhlas s režimem najevo, ale i obyčejní mladí kluci, kteří si prostě jen zašli na nepovolený koncert, poslouchali zahraniční hudbu.
„Máme dobře zdokumentovány nejen velké akce jako je proces s Plastiky, ale také například stříhání mániček,“ uvedl na tiskové konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů historik Ladislav Kudrna. Ano, policie opravdu zatýkala mladé muže a násilně jim vlasy stříhala.
„Generace narozená po roce 1945 iniciovala změny,“ říká historik Michal Stehlík. „Tito lidé už neměli zkušenost s válkou. Došlo k mentálnímu zlomu, kdy lidé nepotřebovali politiku, hlasování stranickými knížkami, ale chtěli poslouchat muziku, která je bavila, a socialismus to neumožňoval.“
Zpočátku ti mladí lidé vlastně ani neprotestovali proti režimu, ale komunisté z nich měli strach, a tak si z nich nepřátele režimu často sami vytvářeli. Nemělo by se na to zapomínat. Nemělo by se zapomínat ani na to, že bývalé máničky jsou nyní v seniorském věku. Protože jde o lidi, kteří se nebáli odlišit a dát najevo protest v době, kdy bylo výhodnější mlčet. Dnes jsou z mnohých z nich starší pánové, o kterých možná jejich příbuzní vůbec netuší, jak dobrodružný život v mládí měli.
