Branické skály tyčící se nad Vltavou vytvářejí docela impozantní scenérii – díky bílé barvě vápence a strmým svahům představují jednu z nejvýraznějších pražských dominant. Mají zřejmě i pohnutou minulost, protože se v souvislosti s nimi povídají pověsti o pokladech a o starobylém hradu, který tu prý kdysi stával.
Těžiště jejich tajemství ale spočívá v době poměrně nedávné: nacisté tu za druhé světové války budovali podzemní objekt neznámého určení. Je na nich ale i pozoruhodná příroda, díky které bylo území s rozlohou 9 hektarů roku 1968 vyhlášeno jako chráněná přírodní památka. Vede jím naučná stezka s několika informačními tabulemi, díky níž je to místo na pěknou vycházku.
Skutečný Vyšehrad?
Branické skály ovšem vždycky nevypadaly tak jako dnes. Původně zasahovaly až do vod Vltavy a zřejmě se dost podobaly Vyšehradu. Vyvěral tu také pramen minerální vody, která se stáčela do lahví a prodávala v Praze jako léčivá. Na teplých stráních se dařilo vinicím a chmelnicím.
Lomový kámen se tu těžil zřejmě už za časů Karla IV., ne-li dřív. Přesto ještě roku 1834 namaloval Josef Mánes obraz, na němž je vidět Branická skála v impozantní poměrně málo pozměněné podobě se vstupy do několika menších krasových jeskyní.
Podobné scenérie vystupující přímo z říčních vod vytvářely kdysi i Barrandova skála a Zlíchovská skála na opačném břehu Vltavy. Asi proto neuděláme velkou chybu, když si místa, jimiž kdysi Vltava vtékala do pražské kotliny, představíme jako úzkou skalní soutěsku, která zejména za povodní musela vyhlížet velmi dramaticky. Další takové později odlámané skalní hřbety končící až v řece bývaly i severně od Vyšehradu na území dnešního Nového Města.
Vyskytly se dokonce domněnky, že skutečný Vyšehrad, jak jej známe ze starých bájí, stával na vrcholku původních Branických skal. Geograf Jiří Král (1893-1975) o tom napsal celou knihu, kterou ovšem vědecká obec nepřijala právě příznivě. Hypotéza je sice kontroverzní, elegantně by ale vysvětlovala podivnou skutečnost, že na Vyšehradě se žádné památky na raně slovanské osídlení nevyskytují. Ověřit už ale nepůjde, protože branický kopec do dnešní podoby okousala intenzívní lomová těžba kamene. Z míst, kde podle pověsti stával "starobylý hrad", nezůstalo vůbec nic – vše se ve vápenkách proměnilo na stavební materiál.
Na dně pravěkého moře
Lomaře zajímal zdejší vápenec jako kvalitní surovina, vědci si na něm ale cení něco jiného: obsahuje záznam o geologické minulosti tohoto místa a o životě v dávných mořích. Samotná Branická skála představuje významný odkryv devonských vrstev, v sousedícím Školním vrchu, který je součástí téže rezervace, jsou hojné zkameněliny především hlavonožců. Má se za to, že právě odtud pochází vůbec nejstarší vědecky popsaná česká zkamenělina z roku 1770. Často sem chodil sbírat i sám Joachim Barrande. Styk vápenců s nadložními břidlicemi představuje také mezinárodně uznaný stratotyp, tedy vzor vrstev sloužící pro ověřování hranice mezi geologickými vrstvami kdekoliv na světě.
Místo ale zaujme i milovníky živé přírody, vyskytují se tu teplomilné rostliny, například kavyl Ivanův nebo bělozářka liliovitá. Největší zajímavost (a magnet pro milovníky záhad) se ale ukrývá v podzemí Branických skal. Jde o chodby málo známé nacistické podzemní továrny, která se tu začala budovat pravděpodobně v roce 1944 pod krycím názvem Bronzit (některé zdroje uvádějí také jméno Agave).
Tajemství podzemí Bronzit
Kolem podzemního objektu v Branické skále je stále mnoho nejasného. Dnes známá část není nijak impozantní, někteří milovníci záhad ale tvrdí, že jde jen o zlomek skutečných rozměrů. Pravděpodobnější však je, že víc vykopat se prostě nestihlo.
Branické podzemí mělo být jednou z mnoha továren, kterými Třetí říše reagovala na spojeneckou převahu ve vzduchu. K ukrytí výrobních linek před ničivými nálety byly většinou využívány už existující prostory, ty ale válečné mašinérii nestačily. V Branické skále proto němečtí inženýři nechali razit tunely podle osvědčeného schématu, kdy několik rovnoběžných štol spojují příčné chodby. Ty sloužily jako výrobní haly, zatímco podélné štoly umožňovaly dopravu mezi jednotlivými pracovišti, rozvod energií a větrání. Profil chodeb byl zvolený tak, aby se sem vešly stroje, zdvihací jeřáby a další technika.
V případě Bronzitu stačili Němci do konce války vyrazit jen asi 200 metrů chodeb. Dnes je tu celkem sedm vstupů do podzemí, s někdejší továrnou ale souvisí jen některé z nich. Co se tu mělo vyrábět, není jasné. Některé zdroje mluví o elektronkách pro firmu Philips, nechybí ani fantastická tvrzení, která Bronzit spojují s mýty o diskovitých letadlech, které měli Němci během války v Praze vyvíjet.
Jan A. Novák
