Dřepím na břehu potoka u velkého plochého kamene. Na něm mám položený prut, který jsem odřízl z nedaleké vrby, a tluču do něj plochou rukojetí starého nože, tajně vypůjčeného v tatínkově dílně. V rytmu úderů drmolím otloukací říkanku: - Otloukej se, píšťaličko, otloukej se, mízo-lízo, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati, císaři pánu, a on ti dá ránu, z korbele do džbánu, ze džbánu ke studnici, přijdou na tě tři vlci, čtvrtá liška, pátej pes, sežerou tě ještě dnes, mízo-lízo, zčerstva lez! -
Říkanku mě naučil dědeček. Bez ní se mi prý nepodaří otlouct vrbovou kůru tak, aby se z prutu dala snadno svléknout. Když mně to ukazoval, šlo mu to báječně a snadno. Když jsem to zkusil sám, kůru jsem buď rozmašíroval na kousky nebo natloukl málo, takže se nedala stáhnout.
- To je proto, že neříkáš správně tuhle otloukávací říkanku, - vážně mě pokáral dědeček. - Nejdřív se ji nauč, a potom ti to půjde. Uvidíš. -
Naučil jsem se ji, ale stejně mně to nešlo a já viděl jen moje nové zničené pruty. Dědeček mi odřezával další z jediné vrby, která u potoka rostla.
- Člověče nešťastná! - hořekoval. - Za chvíli z vrby zůstane jen pahýl! Víš ty, co? Jdi domů, popros tátu, ať ti najde nějakou kulatinku, a do ní ťukej a zkoušej si to nanečisto. Trénuj cit v ruce, víš? Musíš zlehounka, ne práskat, jako teď. A nezapomeň na říkanku! Bez ní to bude marná snaha. -
Tatínek mi našel kulatinku ze starého dřevěného ramínka na šaty, podal mi nůž s dřevěnou násadou, který byl tak tupý, že by se s ním nedala rozříznout ani brambora, natož moje ruka, a já otloukal a drmolil říkanku. Všichni doma se mi smáli, což by nebylo tak zlé, kdyby se mi nesmáli i kluci z ulice. Kudy jsem totiž chodíval, tudy jsem dřevěnou násadou tupého nože něco otloukával a odříkával k tomu tu kouzelnou rýmovačku o císaři pánu, co dá ránu z korbele do džbánu. Nedal jsem na úšklebky a po několika dnech jsem usoudil, že bych už ten požadovaný otloukávací cit v ruce měl mít.
Nastalo krásné nedělní dopoledne. Sluníčko hřejivě hladilo a lákalo jít ven. Úkoly do školy byly dávno hotové a maminka mě vyhnala z kuchyně, ať se jí tam do oběda nepletu. Zašel jsem znovu k potoku. Z kmene vrby, která vypadala jako sukovitá palice zaražená do země pohádkovým obrem, vyrostly už další štíhlé, matně zelené pruty. Teď na jaře, koncem dubna, už měly dostatek mízy, aby se na nich začínaly objevovat první květy v podobě trsů jehnědů. Věděl jsem, že z prutů vrby se pletou košíky, ale nikoho, kdo to uměl, jsem neznal, takže jsem to ani nezkoušel. Uplést z vrbových proutků velikonoční pomlázku, to jsem uměl. Ale nebavilo mě to tak, jako když jsem si teď zkoušel vyrobit vrbovou píšťalku, která bude doopravdy pískat. Píšťalky, které jsem dosud dokázal z kousku vrbového proutku vykouzlit, sice jako píšťalky vypadaly, ale nepískaly, pouze chrčely, bublaly, funěly a vůbec vyluzovaly zvuky, které se melodickému hvízdnutí vůbec nepodobají. Jako byste měli doma kanárka, a on by vám místo hlaholivého zpěvu hrčivě štkal jako pes. Nevím, zda by se vám to líbilo, ale mně určitě ne. Takže jsem se snažil, aby se ten můj vrbový štěkající kanárek proměnil pod mýma rukama v kanárka zpívajícího, švitořícího, trilkujícího a hlaholivě pískajícího.
Proteplené břehy potoka mě přijaly s potěšením a vrba sklonila svou hlavu, jako by mi vzdala úctu, a nabídla mi, ať si vyberu ten nejlepší prut. Měl tu správnou tloušťku a kůra byla dostatečně pevná. Odhadl jsem velikost píšťalky, pár centimetrů přidal a vrbový prut uřízl hladkým šikmým řezem. Šikminu jsem pak upravil řezem kolmým. Na takto vzniklé špičce píšťalky jsem pomocí dvou zářezů udělal klínek. Na druhém konci vznikající píšťalky jsem pak citlivým tahem nože dokola prořízl kůru. Po celé délce píšťalky jsem kůru jemně naťukal, a samozřejmě přitom nezapomněl na říkanku. Pak stačil kroutivý pohyb, naťukaná kůra se protočila a oddělila od jádra prutu. Holý prut jsem v požadované délce zářezu zkrátil, z klínového konce jsem odřízl tenký proužek a zbytek zasunul do kůry v místech, kde vznikal náústek píšťalky. Otvorem, který mezi kůrou a jádrem zbyl, bude procházet vzduch přímo na hranu dírky. Kolmým řezem jsem pak prut zkrátil, aby měla píšťalka náležitou komoru, a zbytkem holého prutu jsem zaslepil druhý konec prázdné kůry. Co přečnívalo ven jsem očistil a hotovou píšťalku lehounce a láskyplně poválel mezi nataženými dlaněmi.
Když jsem si novou píšťalku přiložil ke rtům, srdce se mi rozbušilo vzrušením, jako kdybych měl poprvé políbit holku, která se mi líbila. Nadechl jsem se a chvíli čekal. Voda v potoce kolem mě uháněla se škodolibým prskáním, jak se převalovala přes kameny a polehlou trávu. Přelétly dvě divoké kačeny a posměšně na mě kdákly: - Ták, kdepák, lepší je mít náš zobák! - Po nedaleké silnici projelo auto a řidič na někoho výstražně zatroubil. Určitě mě chtěl varovat, ať se raději do píšťalky neodvažuji fouknout. Doposud lehký vánek se změnil v krátký vzdušný vír a prohnal se korunou osiky, rostoucí opodál. Šustivě to zahvízdalo. Znělo mi to v uších jako výsměch. Ale pak se zčistajasna všechno kolem mě uklidnilo a nastalo absolutní ticho. A já povolil zadržovaný dech a nesměle foukl. Píšťalka ožila a jako se novorozeně hlásí svým prvním písknutím na svět, přihlásila se i ona jemňounkým, ale zřetelným a vysokým hláskem:
Fííííííí...
