Vincek Rendl zemřel v nemocnici. Když předtím nastupoval do sanitky, kývnutím ruky pozval Fanouška a slabým hlasem řekl: ,,Francl, maminka chtěla vždy cestovat. Se mnou toho cestování moc neužila. Slib mi, že s ní budeš jezdit na zájezdy!“
Byl to rozkaz. Syn jej do posledního písmene splnil. Nastal kouzelný čas zájezdů autobusových i vlakových. V těch dobách to nebyl žádný problém.
Vytvořil se čtyřčlenný cestovatelský tým. Expedice byla tvořena Fanouškem Rendlem, maminkou Štefinkou, sedmiletou dcerkou Petrou a vdovou Kašnou. Pokus o rozšíření týmu o sestru Ludmilu a jejího manžela, pekaře Bohouše Chleboráda, skončil fiaskem. Při návrhu na cestování se Bohouš ohradil: ,,Já jsem se v životě nacestoval až až!“
,,To bych rád věděl kam?“ oponoval Fanouš.
,,No přece vlakem do práce!“
Na všech zájezdech si Fanouš vymiňoval pro maminku a vdovu Kašnou místa vpředu za řidičem. Nebylo nutno ani tak vybírat zájezd na určité místo. Jezdilo se zásadně, bylo-li volno na prvním sedadle za řidičem. To si maminka usedla jako kvočna a na kolena si dala tašku s proviantem. Bylo-li třeba koupit místenku, Fanouš ji koupil. Dcera Petra a on pak sedávali na dalších místech.
Problém nastával ovšem u autobusových zájezdů železničářských. Fanouš většinou zájezdy organizoval, takže nebyl problém maminku a vdovu Kašnou protekčně usadit. Aby předešel řečem, posadil všechny tři členky týmu dopředu a sám dobrovolně usedal na poslední sedadlo. Celý zájezd byl pak utrpením. Před cestou požil vždycky tubu kinedrylu. Jako cestující nesnášel totiž ani jízdu automobilem. Bylo to trauma studentských let
V posledním ročníku Valtické železniční průmyslovky byla čtvrtá třída v Bratislavě. Družila se stejně starými studenty Bratislavské železniční průmyslovky. V zábavním parku na Petržalce zamířila celá parta studentů a studentek k atrakci, známé jako Centirfuga. Pouťový vyvolavač hledal mladého, neohroženého muže. Fanouš se hrdě přihlásil a za velké pozornosti dívek se nechal připoutat do malého dvouplošníku, umístěného na kloubové tyči. Nepřečetl si název atrakce. Velkými, žárovkami opatřenými písmeny, stálo v průčelí veliké LOOPING!
Dvouplošník pak velkou rychlostí kroužil kolem kloubu všemi směry. Centrifuga! Otočný mechanismus dokonce umožnil let na zádech. Letoun přistál a ,,pilot“ se vypotácel na dřevěné pažení. V příštích okamžicích se mu do cesty kolmo postavila silnice. Zbytek družebního času proležel na pokoji. V dalších letech se mu dělalo špatně už jen při pohledu na kolotoč. Tento fakt ať je připomínkou jeho oběti při zájezdech.
Zájezdy železničářů však byly nepříjemné ještě z jiné stránky. Schéma bylo pořád stejné. Na prvních dvou místech za šoférem sedí maminka Štefinka, vedle vdova Kašná. Za nimi dcerka Petra. Na posledním sedadle sedí kinedrylem zdrogovaný Fanoušek. Žaludek na vodě, nepřijímající potravu. Maminka mu dělá ostudu. Autobus uhání krajinou. Najednou se zepředu ozve:
,,Fanóšku, nechceš řízek?“ Adresát nevnímá.
,,Fanóšku, nechceš roládu?“ Adresát nepřijímá.
Les rukou doručí krabici až na poslední sedadlo. Bez použití putuje krabice zpět. Cestou všichni užírají.
,,Tak děcka, vemte si!“ pobízí maminka. Pečivo je výborné, maminka Štefinka je vyhlášená kuchařka a cukrářka. Krabic je několik a maminka posílá proviant dozadu každou chvilku. Adresát má zavřené oči, bojuje s motolicí a v mrákotách slyší zepředu: ,,Fanóšku, nechceš jablíčko?“
Celý autobus výzvu opakuje. Krabice putují dopravním prostředkem. Dlouho po zájezdech, vždy když chce některý zaměstnanec naštvat pana výpravčího, ozve se ze zpětného volání staničního rozhlasu: ,,Fanóšku, nechceš roládu?“
A tak cestují. U Balatonu se Štefinka diví řízku s rýží, naservírovanému v zahradní restauraci. U jezera sedí na břehu a všechno se zájmem pozoruje. Je překvapena množstvím vody a užasne později nad ještě větší vodní plochou na pobřeží Baltu. Odmítá jen navštívit koncentrační tábor Buchenwald. Ve Výmaru sedí na lavičce v parku a trpělivě čeká, až se celá výprava vrátí z návštěvy pochmurného pamětníku.
Fanouš je pečlivý a zasvěcený průvodce. Není však vybaven jazykově. V Budapešti je zbytečné, snažit se o dorozumívání. Štefinka se rozhodla zakoupit v jednom obchodě bílou halenku. Mezinárodní hatmatilka je zbytečná. Fanoušek se snaží marně. Štefinka to pozoruje a pak spustí:
,,Tady chcu tó bíló blůzku!“
K údivu všech přítomných ji požadované zboží prodavačka podala. Záhada zůstala nevysvětlena. Asi tato prodavačka jako kišasonka kdysi sloužila u nějakých slovenských pánů. Byla to také možná utajená Slovenka.
Ve Vidamparku musí řešit komunita neřešitelný úkol. Na horskou dráhu může sedmiletá dcerka Petra pouze s doprovodem. Fanouškovi je zle jen při pohledu na tohle zařízení. Dcerka si projížďku prosazuje brečením. Štefinka, statná sedmdesátnice se hrne do sedačky. Katastrofě je zabráněno na poslední chvíli. Nakonec vedle dcerky usedá kamarád ze zaměstnání.
Doba zájezdů minula. Vdova Kašná jednou se slzami v očích děkovala Štefince:
,,Štefi. Ty, Fanoušek a Petruška jste pro mne Svatá rodina!“
Štefinka byla na prvním sedadle v autobuse dokonale šťastná. Na svém místě trůnila a před očima se jí odvíjel film. Byla roztomilá. Na televizní věži v Berlíně sledovala noční panorama města nad Sprévou. Západní Berlín zářil miliony světel a všemu vévodily světelné reklamy. Kontrastem byl pohled na Berlín východní. Ozáření bylo sotva třetinové. A tu Štefinka pronesla památnou větu:
,,To je jako u nás na vesnici. Osvětlený Lesov, to je ten Západní Berlín. Před našem je pořád tma!“
Když kdysi otec Vincek, už jako nemocný člověk, posílal syna Fanouška na samostatný lesní pych s dvoukolovým vozíkem, byl velmi rozrušen. Bylo mu jako starému orlovi, vyprovázejícímu pohledem mládě při prvním letu. Z očí mu bylo možno vyčíst větu:,,Leť ptáku, leť!“ Později z hloubi sanitky, která s ním odjížděla do nenávratna, oznámil v podstatě totéž. ,,Jezdi s maminkou na zájezdy!“
A v očích měl napsánu parafrázi věty, kterou kdysi vyprovázel syna na lup. Jenom nepatrně se tahle věta lišila od známého rčení. Říkala:
,,Jeď ptáku, jeď!“
