Život za první republiky. Bylo dobře?
Ilustrační foto: pixabay.com

Život za první republiky. Bylo dobře?

12. 4. 2018

Za první republiky bylo dobře. To říkává hodně lidí, mnohdy ti, kteří tu dobu nepamatují. Mýtus nebo realita? Kolik stál chleba, co si mohl za svůj plat koupit obyčejný dělník, kolik šatů měly ženy ve skříních?

V prvním roce samostatné republiky bral průměrně zaměstnanec mezi 135 a 260 korunami měsíčně. Lépe na tom byli například horníci se 155 až 600 korunami měsíčně, hůře lidé, kteří pracovali v zemědělství. Ti si přišli na 50 až 90 korun za měsíc. O deset let později už byly mzdy vyšší, dělníci si přišli nad 500 korun, úředníci nad 1300 a horníci téměř na 1000. A co se za to dalo koupit? Kilo chleba stálo 3,40 korun, pánská košile 25 korun, kilo vepřového 17 korun, kilo másla 26 korun, jízdenka na vlak na dvacetikilometrovou vzdálenost 5 korun, ostříhání vlasů u kadeřníka 4 koruny, litr piva necelé 3 koruny.

Každopádně si nemůžeme období počátku samostatnosti Československa spojovat výhradně s nablýskanou noblesou, jak ji známe z filmů pro pamětníky, ve kterých všichni jezdili v limuzínách, pokuřovali a dámy se halily do norkových kožešin. Tak to bylo skutečně jen ve filmech a v nejvyšších patrech společnosti.

„Je to mýtus, když si lidé nyní myslí, že za první republiky bylo dobře. Pamatuji si, jak nám často na dveře klepali žebráci. Bylo mnoho velmi chudých lidí. A ti, kteří na tom nebyli tak špatně, si velmi vážili věcí, které měli. I mezi ženami z poměrně dobře situovaných rodin bylo běžné, že šaty přešívaly, zašívaly. Nebylo to tak, že když šaty měli dírku nebo takzvaně vyšly z módy, vyhodily se. Naopak, třeba ze dvou, tří šatů se ušily šaty jedny, nové. Měly jsme jich jen několik a staraly se o ně. Když dnes vidím ty hromady oblečení v nákupních centrech, nechápu to,“ vyprávěla prvorepubliková herečka Eva Gerová, krátce před svým úmrtím v roce 2013.

V novém Československu bylo silně znát, že prožilo válku. Pole byl neoseta, průmysl se znovu rozjížděl, mnohé rodiny byly zdevastovány, protože ztratily hodně mužů. Mnozí muži se z války vrátili těžce zranění. Takže existovala vrstva velmi chudých lidí a životní úroveň v různých částech země se silně odlišovala. Je například nemožné srovnávat životní styl obyvatel Prahy a východního Slovenska v té době. Z tehdejších statistik se například dochoval pozoruhodný údaj, že na sto lidí připadlo jen 62 dva postelí. Okolo 50 procent rodin obývalo jen jednu místnost, přes 22 procent nemělo tekoucí vodu v bytě. V zemi bylo jen 200 dětských lékařů, z tisíce novorozenců jich 48 zemřelo. 228 tisíc lidí nemělo po první světové válce práci. Faktem je, že rok od roku se čím dál více rozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými. Právě v té době začínalo čím dál více žen pracovat.

Nehledejme však za tím touhu se emancipovat, osamostatnit, něco dokázat. V některých případech to tak bylo, v mnoha však za tím stál prostý fakt, že muž rodinu nebyl schopen uživit. Běžná byla proto i dětská práce, přestože právě proti ní začaly prvorepublikové úřady bojovat a začala být považována za nevhodnou.

„Jako čtrnáctileté děti jsme pracovaly běžně. Chodily jsme několik kilometrů pěšky z Petřkovic do Ostravy, tam jsme pracovaly hned po ukončení základní školy v čokoládovně. Zvedaly jsme těžké nádoby s vařícím cukrem. Byly tak těžké, že jsem se bála, že se tím cukrem opařím. Vycházela jsem z domova každý den v pět, abych od sedmi už mohla pracovat. Končila jsem ve tři. Pracovalo se i o sobotách. To jsme dostali výplatu. Každý týden 42 koruny. 40 jsem odevzdala babičce, za 2 koruny jsem si koupila párek a housku. To jsem si dopřála,“ vzpomíná Gertruda Jurečková, která se narodila v roce 1924 a prožila poslední období nazývané první republikou. A podotýká důležitou větu: „My byli spokojení, protože jsme nic lepšího neznali. Když jsem v dětství neměla boty, nepřipadalo mi na tom nic divného. Většina dětí ze sousedství taky neměla boty.“

Historikové upozorňují, že je velmi těžké celé toto období nějakým způsobem zjednodušeně popisovat, protože se skládá z více odlišných etap. Zatímco těsně po vzniku státu v roce 1918 na tom byla země ekonomicky mizerně, ke konci období už bylo výrazně lépe, což zničila německá okupace.

V dalších textech věnovaných výročí vzniku Československa se budeme věnovat jednotlivým oblastem běžného života. Například tomu, co se za první republiky jedlo, že čeho lidé vařili, kolik za stravu utratili a dalším tématům.

1918-1938 Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(4.5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Ano prezident Masaryk toho v té době, o které se tu píše, udělal pro tuhle republiku dost. Moje babička v té době žila a nebyla zas tak nešťastná, jak se tu někdo v diskuzi snaží všem vsugerovat. Každá doba má prostě svoje plus i mínus. Paní Halatova to skutečně ne pojala moc šťastně.
ivana kosťunová
J8 jsem určitě v té době nežila, to bych to musela psát ze záhrobí :)). Ani vy jste v té době , paní Halátová, nežila, takže obě se bavíme pouze o dojmech. A proč ne ? Přeji vám, aby se k vám ostatní chovali tak slušně, jako vy k nim :))
Věra Halátová
Jako "První republika" se označuje období od vzniku samostatná Československé republiky v roce 1918 do přijetí Mnichovské dohody v roce 1938. Ti lidé, kteří v té době žili jsou po smrti anebo hodně staří. Moje matka je ročník 1930, má 88 roků, v roce 1938 měla 8 let. Člověk, který má dnes 100 let, ten byl v roce 1938 dvacetiletý. Žádného takového neznám. Můj tchán, ročník 1911, jednou říkal mému manželovi: Ano, kus slaniny stál jednu korunu, ale musel jsi ji mít. On byl ze Slovenska, kde byla bída a nezaměstnanost. Rodina mé matky bydlela na Moravě pod Brnem, na venkově, byli to chudí lidé, vypomáhali např. na statku za jídlo pro děti. Rodina mého otce, ta se v třicátých letech vystěhovala do zahraničí, za prací. Ta paní, co píše, že "lidé se k sobě chovali slušněji", myslím, že v té době určitě nežila. Každý ať začne sám u sebe. Když se já chovám slušně, ostatní se ke mně také slušně chovají.
ivana kosťunová
Připouštím, že to nebylo tak idylické, ale pořád si myslím, že lidé se k sobě chovali slušněji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.