Na začátek je třeba zmínit, že dotyční psi za to nemohou. Problém je v tom, že je lidé tak vyšlechtili do určité podoby a vlastností, až to začalo způsobovat maléry. Stačí si porovnat, jak některé rasy vypadaly před sto lety a jak vyhlížejí nyní.
Typickým příkladem je anglický buldok. Lidé na této rase obdivují bizarní vzhled, kdy pes připomíná funící valící se hroudu něčeho pomačkaného. Takže cílem chovatelů bylo, aby byl co nejvíce zavalitý, na krátkých nožkách, se zmáčknutým čumákem a co nejvíce takzvaně pokrčenou kůží. Výsledek? Současní angličtí buldoci jsou často tak přešlechtění, že se pro majitele stávají jednou velkou hromadou problémů. Kdo si je pořídí, musí počítat s tím, že téměř stoprocentně někdy za život psa bude řešit jeho kožní problémy, často opakovaně, často neustále.
Jeho zvrásněná kůže a záhyby skrývají záněty a ty se mění v chronické infekce. V horku takový pes dost trpí, kvůli krátkému čumáku se mu často obtížně dýchá. Když je teplo, nesmí mít zvýšenou aktivitu. Majitel musí zapomenout na dlouhé vycházky, natož aby si tak přestavoval, že buldokovi bude házet míček.
Buldoci mají velmi často potíže se srdcem a dysplazii kyčelního kloubu. To vše jsou vážné nemoci, které si vyžadují spoustu času a peněz. Takže člověk, který se zamiluje do tohoto oddaného, přátelského plemene neobyčejného vzhledu, s tím vším musí počítat. Buldok je typický příklad plemene, které není pro každého a může přinést více starostí než radostí. Ale může za to jen a jen člověk.
Před časem vzbudil velký rozruch článek veterinářky Cat Henstridgeové, která varovala před módou miniaturních plemen. Často za ní stojí takzvané celebrity, které se fotí s malinkými pejsky, jež jsou něčím jako módním doplňkem. Vykukují jim z kabelek, nosí je v kapsách.
„Neustálé zmenšování už tak malých plemen přináší řadu zdravotních obtíží. Problém je, že mnozí lidé si přejí čivavy či jorkšíry, tedy už tak malé psy, ještě menší, a tak chovatelé párují malé, mnohdy nezdravé jedince. Takový miniaturní pejsek znamená mnohdy neustálé chození po veterině, řadu zdravotních obtíží,“ varovala veterinářka.
Ano, zmenšování už tak malých plemen je současný trend a další příklad, kteří psi mohou přinést hodně starostí a trápení. Skutečnost je taková, že každé plemeno je náchylné k nějakému druhu nemocí či chování, které obtíže může způsobovat. Jestliže si špatně chodící senior pořídí psa rasy jack russel teriér, je to každopádně malér, protože to je pejsek živý, neustále potřebující skákat, běhat, řádit. Když to nemá, zlobí. Kouše nábytek, ničí byt. Nemůže za to, ocitl se v prostředí, které mu vůbec nesedí, které je přesně opačné, než pro jaké byl vyšlechtěn.
Před časem byli nesmírně populární zlatí retrívři. Mají pověst hodných poslušných psů, přitom jsou velcí, takže je mnoho lidí bralo jako ideálního psa na zahradu, na výlety, na sportování. Byla po nich poptávka, takže je chovatelé hodně množili. Výsledek? Téměř celá evropská populace zlatých retrívrů trpí nemocemi kyčlí. Tito psi mají výraz zlatí nejen v názvu, jejich povahy jsou opravdu zlaté. Ale kdo si je nyní pořizuje, musí počítat s tím, že je to tak trochu loterie. Trefit na retrívra bez zdravotních potíží, je terno.
Někteří psi mají více vrozené agresivity než jiní. Jistě, vše se dá správnou výchovou potlačit a vyřešit, ale vycházejme teď ze situace, kdy psa vybírá naprosto průměrný člověk, ne zkušený cvičitel. Rodina s malými dětmi nebo seniorský pár si asi ve většině případů nechce pořídit psa, u kterého bude muset řešit agresivní chování a chodit s ním kvůli toho na cvičiště. Takže v tomto případě je lepší se vyhnout rotvajlerovi, dobrmanovi, německému ovčákovi, jezevčíkovi, ale i už zmíněnému jack russel teriérovi.
Nejde vždy jen o velikost, ale o svéhlavost, sklon k vyjadřování názoru: já jsem tady vůdce smečky, ne ty, páníčku. Samozřejmě do této kategorie spadají plemena psů, která bývají nesprávně označována za bojová, zkrátka psi, kteří jsou vyšlechtěni tak, že mají nesmírně silný skus: pitbulové, stafordšírští teriéři, američtí buldokové, rhodéští ridgbackové a řada dalších. Právě tito psi jsou však nyní módní a pořizují si je i lidé, kteří s výcvikem nemají zkušenosti. A veterináři na to často upozorňují, protože vědí, že tato plemena mnohdy končí v útulcích. Zkrátka, majitelé zjistí, že je nezvládnou. A málokdo si je pak z útulku vezme. Málokdo má totiž odvahu vzít si třeba tříletého psa s vizáží zabijáka, který kdo ví co nehezkého zažil, kdo ví, jak je vychován a jaký má k lidem vztah. Vybrat si vhodné psí plemeno je rozhodování značně zodpovědné a je vlastně nepochopitelné, proč lidé stále volí špatně, když je nyní ke každému plemenu tolik dostupných informací.
„Lidé si často myslí, že není možné, že to roztomilé štěňátko jednou nezvládnou, nevěří tomu, že z něj vyroste pes s vlastnostmi toho určitého plemene,“ upozornila veterinářka Cat Henstridgeová. „A tak si seniorský pár vezme ohaře, který potřebuje běhat, přitom dotyční manželé v podstatě vůbec nevycházejí ze zahrady. Nebo si mladý pár vezme pitbula, narodí se jim dítě a začnou mít strach, že pitbul na dítě zaútočí. Nebo si pořídí šarpeje a pak jsou naštvaní, že neustále chodí na veterinu kvůli jeho ekzémům a zánětům kůže,“ uvedla.
Zkrátka, vybírat psa podle toho, jak se nám líbí, je největší hloupost. Fakt je, že většina z nás to tak dělá.
