Proč právě mně někdo naboural auto a zničil mi ho? Proč právě mně vykradli byt? A dalo by se vymyslit mnoho a mnoho podobných otázek od banálních až po velmi tragické.
Já sama jsem se v životě takto ptala několikrát. Když moje sestra onemocněla schizofrenií, a mně bylo tehdy třináct let, tak jsem si tuto otázku ve své dětské vyplašené dušičce asi nekladla, ale měla jsem k ní důvod. Sestra byla báječná holka, velmi jsme se milovaly, ale její nemoc všechno pokazila.
Když jsem v 34 letech ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi, byl to šok! Tehdy poprvé zaznělo: „proč právě já“? Tato otázka zněla velmi ostře až výhružně a držela se v hlavě velmi dlouho! Když se rok po smrti mého muže octl náhle syn na onkologii, snad na to ani nebyl čas a síla, abych se touto otázkou zabývala. Moje mysl byla zaplavená tak nevýslovnými starostmi, že chtěla jen přežít. A přežili jsme, syn je tu stále.
Chtěla jsem to vzdát
Když mně v květnu 2006 oznámili, že mám dva zhoubné nádory v pravém prsu, už jsem si neříkala: „proč právě já“? Bylo mi 54 roků a já přijala svůj osud a chystala se na smrt. Když jsem vyslechla od lékaře, jaká nemoc mě potkala a jaké zdlouhavé léčení mě čeká, myslela jsem na svůj konec. Řekla jsem si, že nechci trpět těmi otravnými chemoterapiemi, že to vzdám. Smířila jsem se s tím, že se nedožiji důchodu, kdy bych mohla mít konečně čas na sebe! Můj mozek zpracovával nové informace, hledal řešení. Ve své fantazii jsem si představovala umírání. Jaké to je? Co bude dál? Nevěděla jsem vůbec, co mě čeká. Vždyť jsem byla celý život zdravá!
Přišly mi však na pomoc dcera a kamarádka. Báječné ženské, silně empatické duše dokázaly, že jsem si přestala říkat, že umřu. Zvykala jsem si na problémy, které vyplývaly z náročné léčby, a naučila jsem se těšit se na to, až mi bude po jednotlivých chemoterapiích dobře a půjdu na procházku, až si dám něco dobrého v restauraci, až pojedu s druhým mužem na chaloupku nebo na výlet.
Muži jsou zkrátka jiní
Manžel i syn se mně pochopitelně také snažili pomoci, starali se o mě, jak nejlépe mohli a dovedli. Ale jen žena vnímá, co říkáte, a nebojí se bavit o nemoci. Jen žena vás pohladí, oholí hlavu, když vám po chemoterapiích padají vlasy. Pak vám ušije čepeček, abyste vypadala k světu. Jen žena vám uvaří něco, co by vám mohlo chutnat, když je vám blbě. Jen žena má nápad vás vzít na procházku. Jen ženě se svěříte i s největšími intimnostmi a ona vám naslouchá a povídá si s vámi a to je nesmírně uzdravující. Muži jsou jiní! Říká se, a je to dokázáno, že muži neumí tak dobře propojit obě hemisféry mozku. Jejich empatie je někde skrytá. Měla jsem niterný pocit, že je jim jedno, co se mi přihodilo. Žili dál svými životy a měla jsem dojem, že se předem dokázali svým rozumem vyrovnat s mojí případnou ztrátou. Věděla jsem, že mě oba mají rádi, ale nedávali najevo svoje city.
Muži jsou zkrátka jiní. Předstírají, že jsou v klidu, vyhýbají se stresu, neboť je to pro ně velká psychická zátěž. Potřebují dál svou svobodu, zábavu, odlehčení, aby toto velké trápení vůbec vydrželi. My ženy jsme vybaveni mnohem silnější vůlí k životu, empatií a láskyplností v péči o druhého. Takže jsem svým dvěma mužům ráda odpustila jejich naoko vypadající lhostejnost.
Můj muž je naprogramovaný na pokyny. Vím, že vše musím organizovat já. V mé nemoci vždy splnil, o co jsme ho požádala. Po chemoterapiích mě vždy odvezl domů. Vozil mě autem na různá vyšetření a kontroly, když jsem nebyla schopná cestovat MHD. Jezdili jsme spolu dál na chaloupku a výlety a tvářili se, že to zas tak strašná nemoc není.
Co tě nezabije, to tě posílí
Až později jsem zjistila, že tak to mělo být, protože strach a přílišný soucit mých nejbližších by moji nemoc spíše podporovaly a já bych neměla sílu s ní bojovat. S nemocí jsem se smířila, přijala jsem jí a léčila svým duchem své tělo, které jsem stále prosila, aby se nemoci bránilo. Moje psychika dostala zabrat a myslím, že stresy, které jsem prožívala od dětství, pomohly k posílení mojí vůle. Často jsem v životě zvládla lépe kritické situace než nějaké maličkosti.
Stresy provázejí každého z nás a jsou potřebné k našemu vývoji a také k tomu, abychom mohli a uměli pociťovat štěstí. Je nádherné oslavovat úspěšné zakončení zkoušek, narození dítěte, když po těžké chřipce dojde k uzdravení, když vylezeme utrmácení na vrchol hory, když po dlouhém osamocení najdeme přítele, když překonáme sami sebe. Mám dojem, že můj život je neustálé překonávání sebe sama a myslím, že jsem neustále vystavovaná nějaké zkoušce, co vydržím, ale to se týká asi každého z nás.
